Poslední sklenička

středa 21. prosinec 2016 00:00

„Už jsi měl dost, kamaráde!“ oslovil jsem sám sebe v baru U krvavý dásně, kde jsem již nějakou dobu popíjel tvrdý alkohol a osazenstvo místního podniku otravoval svými přihlouplými příběhy, které osamělí pijáci obvykle vyprávějí. Barmanovi jsem vrávoravě zaplatil. „To byla dneska moje poslední sklenička,“ sdělil jsem mu na rozloučenou, ale on mi nevěnoval pražádnou pozornost, neboť takových otrapů jako já vidí dnes a denně desítky.

Při zapínání kabátu se mi navíc utrhl knoflík, čehož bych si málem nevšiml, nebýt jedné místní štamgastky – jinak korpulentní dámy v létech, která toho jisto jistě již dost a dost ve svém životě zažila. Podala mi ho se slovy: „Ten bude asi váš. Včera tu ještě nebyl.“ Poděkoval jsem jí. Knoflík jsem strčil do kapsy. A váhavou chůzí jsem se vypravil na metro, přemýšleje, kterou ze svých kamarádek bych mohl zaúkolovat přišitím gombíku. Na eskalátoru mně z mého rozjímání vyrušil kovový zvuk pětikoruny, kterou po mě kdosi hodil. S určitými obtížemi jsem se k ní sehnul, vzal ji do ruky a podíval se za sebe dozadu. Za mnou jela skupinka rozjařené mládeže. Ukázal jsem těm mládežníkům pětikorunu. Chtěl jsem se jich zeptat, jestli ji náhodou nepostrádají, ale oni se se mnou nechtěli bavit. Rozmrzele jsem strčil minci do kapsy a křečovitě se chytil madla, neboť jsem začal ztrácet rovnováhu. Dole pod eskalátorem klečel velice ošklivý žebrák. Nevěnoval jsem mu pozornost a šel jsem na nástupiště. Pak mi to ale nedalo a vrátil jsem se k němu. „Jsem po infarktu!“ volal na mě. Strašně páchnul. „To vidím!“ odpověděl jsem, namáhavě jsem z kapsy vyštrachal ukořistěnou minci a hodil mu ji do klobouku. Pak jsem šel zpátky na nástupiště. „Pán Bůh vám to oplať!“ volal za mnou, ale už jsem mu nevěnoval žádnou pozornost a nastoupil do vlaku podzemní dráhy. Jel jsem až na konečnou na Zličín, kde jsem hodlal přestoupit na autobus domů. Ale ten mi ujel a další měl jet až za hodinu. Rozmrzele jsem se obrátil na nástupišti a vypravil se k místní putyce zvané Bistro Zličín. Vstoupil jsem do baru. Chvíli jsem si prohlížel vystavené láhve s tvrdým alkoholem a přemýšlel, co si dám. „Tak co si dáte?“ zeptala se mne vyschlá barmanka neurčitého věku. Bar čpěl kouřem a já se poněkud bezradně rozhodoval o nápoji. Rukou jsem zajel do kapsy, abych se ujistil, že na to pití ještě mám. Ale běda! V peněžence jsem měl jen pár drobných! Po přepočtení jsem smutně oznámil barmance: „Jsem švorc!“ Podívala se na mě jako na obtížný hmyz. Neměl jsem na žádný drink uvedený na nápojovém lístku. Na ten nejlevnější mi chyběla ta pětikoruna, co jsem dal tomu žebrákovi. „Pán Bůh vám to oplať!“ zamumlal jsem, opakuje jeho slova. Barmanka mě zaslechla a chtěla mi cosi říci, ale raději jsem se rychle vytratil ven do zimy. Nějakých padesát minut jsem tam klepal kosu a pak jsem vděčně nastoupil do vytopeného autobusu. „Tak tu poslední skleničku jsem přeci jen měl ve městě…“ povzdechl jsem melancholicky, odjížděje domů nasucho. Za mnou pomalu mizel noční Zličín.

 

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora