Vzpomínka na výstavu

sobota 17. prosinec 2016 23:02

„Monsieur, vous êtes fou,“ řekla mi moje matka, když jsem ji jednoho večera vezl autem na vernisáž do Musea Kampa. Musím říci, že tento svůj poznatek o mé osobě, o tom, že jsem šílený, mi ten večer, a v tom autě, zopakovala ještě několikrát. Nutno říci, že jsem přitom řídil, a to, prosím, dosti zběsile. Zběsilou jízdu přímo zbožňuji. Kdesi na Smíchově jsem ještě zběsileji předjížděl různé automobily, které mně zdržovaly v cestě na Kampu. O vlásek jsem minul několik vozidel v protisměru. Ještě teď zřetelně vidím vyděšené tváře řidičů ve vozech, které jsem míjel. To ale říkám jen tak mimochodem, aby řeč nestála. To hlavní, co jsem chtěl říci, je, že tím, že mi moje drahá matička vyká, mě mile překvapila.

Ale jako blázen jsem se určitě necítil. Konec konců i moje matička se oddávala určitému apatickému klidu. Co jí nakonec zbývalo v přítomnosti jejího poněkud šíleného synečka…

„Matko, ty mi vykáš?“

„Ano, Jeníčku, když s tebou mluvím francouzsky, zásadně ti vykám,“ odpověděla mi matička. Tou dobou jsme už ale procházeli zimní Kampou, abychom se dostavili na onu vernisáž, kam jsem svou matičku vytáhl z jejího promrzlého domu na Obořišti, kam, jak známo, si kdysi dávno Mikuláš, syn Kozlíkuv, přišel pro Markétu, dceru Lazarovu. A všichni víme, jak to dopadlo…

To ale bylo kdysi v jedenáctém století. Navíc tehdy v Čechách, píše Vančura, udeřily mrazy tak vášnivé, jako bylo tehdejší křesťanství. Současné mrazy nejsou tak vášnivé. O soudobém křesťanství bych raději pomlčel. A o vášni, raději hovořit nebudu, neb je jí dnes jako šafránu.

Jen v jednom domě na Obořišti je příšerná zima. A v právě v tom domě žije moje matička, zachumlaná do různých dek a peřin. Je pravda, že by v onom domě stačilo trochu zatopit, ale na to je moje matka příliš lenivá. Musela by totiž otočit knoflíkem na termostatu. Raději místo toho tedy sedí na kanapi a chroustá tam své oblíbené bonbony značky Ferrero Rocher. A v tomto rozpoložení duše jsem ji vyzvedl v jejím ledovém království, abych ji trošku kulturně rozehřál. Stalo se tak na vernisáži René a Miluše Roubíčkových, kde se devadesátiletý René Roubíček, pln mladistvého elánu, nechal slyšet, že je teprve na začátku své tvorby…

Toto je vzpomínka stará několik let.

A ono se to s mou matičkou vůbec nezměnilo.

Je to stále stejné...

Ach, ty matky...

 

 

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora