Tutti universale

čtvrtek 29. září 2016 11:45

Předloni v březnu jsem byl u soudu. V Písku. Mimo jiné jsem tam shlédl výstavu otce jedné známé, s níž jsem se krátce předtím seznámil. Výstava mě poměrně vzpružila. Tutti universale. Tak se jmenovala. Ta výstava tedy. Ta známá se jmenuje jinak. Dosti neobvykle. S jejím jménem jsem se předtím setkal jedině v Prodané nevěstě. V reálném životě nikdy. Takže, když jsem se s ní poprvé setkal v kavárně Slávie, dobře jsem si ji prohledl, abych věděl, jak vypadají nositelky jejího jména. Na rozdíl od operní pěvkyně, byla štíhlá. Navíc na mě nepůsobila dojmem intrikující macechy. Jak se ukázalo, ani macechou nebyla. Měla velice milou povahu. A navíc jsme si hned začali rozumět.

Před návštěvou výstavy jsem v soudní síni seděl vedle jedné nadměrně horlivé státní zástupkyně, která pro jednoho pána navrhovala nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, což mi přišlo jaksi hodně absurdní. Obžalovaný se neprovinil ničím jiným než tím, že to byl neskutečný bordelář a nevedl si účetnictví a neměl vlastní bankovní konto, takže banky mu posílaly úvěry na konta jeho kamarádů. Pak se z něj stal bankrotář a byl nucen prohlásit úpadek. Zastupoval jsem poškozeného a soudu jsem sdělil, že můj zmocnitel, který měl být činností obžalovaného poškozen, se vůbec necítí být poškozen, a pokud tedy utrpěl nějakou škodu, ta už byla dávno uhrazena. Dle mého názoru mu soud nebyl schopen přesvědčivě dokázat, že by poškodil ještě někoho dalšího. Byly předloženy celkem dva znalecké posudky. Ale nebylo jasné, co by z nich mělo vyplývat. Před soudem vstoupil i insolvenční správce. O obžalovaném hovořil celkem kladně. Úpadek se řešil reorganizací a obžalovaný plnil své závazky. Tak jak mu plynuly z reorganizačního plánu. Navíc údajní věřitelé z policejního spisu vůbec své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili. Otázkou tedy bylo, nakolik ty jejich pohledávky byly skutečné. Čert se v tom vyznej, říkal jsem si. Ale já jsem nezastupoval další věřitele a tak jsem si tím nelámal hlavu.

Ale soud toho pána odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku s dvouletým odkladem. Před vynesením rozsudku jsme ještě zašli společně s obhájcem a obžalovaným do kavárny. S panem obhájcem jsme si vyměnili naše nelichotivá hlediska stran onoho hlavního líčení, které se vleklo již strašně dlouho a jež jsem pokládal za frašku. Obžalovaný to také všechno pokládal za hloupou komedii. Nicméně předpokládal, že bude zproštěn obvinění. Což jsem očekával tak trochu i já. Jen pan obhájce byl trošku skeptičtější. Určitě se v těchto záležitostech vyznal lépe než já.

Zproštění obžalovaného se však nekonalo. Bylo mi jasné, že ten pán se určitě odvolá. Což se nakonec stalo. U toho soudu jsme se pak ještě viděli několikrát. Ona horlivá státní zástupkyně se odvolala hned na místě. Pamatuji, že ta dáma se mi při našem prvním setkání svěřila: „Na tyhle lidi, pane doktore, jdou naše daně! Jen si ho pěkně prohlédněte!“

Tak jsem si ho prohlédl. Bedlivě. Ale já už jsem ho znal z dřívějška. Dříve nosil otrhané svetry. Teď už chodil v obleku. Těžko říci, jak vypadá zločinec. Lidé, ke kterým byste mohli pociťovat tu největší důvěru, se někdy projeví jako ti nejmazanější podvodníci. A oberou vás o všechno. Elegantně vyhlížející mladík dokáže z naprosto nepochopitelných důvodů vyvraždit čtyřčlennou rodinu. Navíc své příbuzné, kteří se k němu chovají velice hezky. A naopak. Člověk, o němž si můžete myslet, že je to křivák od pohledu, se k vám zachová neobyčejně pěkně. Až vás to dojme.

Obžalovaný po vynesení rozsudku odjel se svým obhájcem. Kupodivu oba jeli na dovolenou – do Rumunska.

Dostal jsem se do poněkud melancholického rozpoložení. Napadlo mě, že bych se mohl podívat na tu výstavu. Nejdříve jsem ale vrátil služební oděv čili talár, který jsem si dodnes nebyl schopen objednat, protože mi není jasné, jakou velikost bych si měl koupit. A také ho moc nepoužívám. Tak jsem ten úřední oděv vrátil jedné příjemné dámě, která mě to ráno uvítala slovy: „Dobrý den, pane doktore, já už vás znám.“ Nezbylo mi, než se na tu příjemnou dámu usmát. 

Soudní úřednice se ke mně většinou chovají hezky. Jednou mi jedna řekla: „Pane doktore, už jste dneska jedl? Nechtěl byste si dát palačinky s povidly?“ To bylo u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ty palačinky jsem si tenkrát s tou soudní úřednicí celkem rád dal, protože jsem to ráno ještě nesnídal.

To bylo v Praze, ale když jsem vyšel od soudu v Písku, už jsem se moc neusmíval. Cítil jsem se unaven. A v tomto rozpoložení jsem se vypravil na výstavu. A ta, jak jsem již napsal, celkem mě mile osvěžila. Byla tam zdokumentovaná i svatba té mé nové známé. Přišlo mi, že je ta její svatba proběhla více méně tak, jak mi to vylíčila. Dosti emocionálně. Tedy to její líčení bylo velice emocionální. Svatba připomínala spíše trhlou italskou komedii. Chyběl jen Marcello Mastroianni. Když mi to líčila, měla tendenci mě objímat. Poměrně dost. Té její tendenci jsem se nijak nebránil. Pro úplnost: to manželství, jehož začátek byl tak vtipně zachycen na malířském plátně, je už dávno minulostí. Ale tak už to asi v životě chodí.

No, a pak jsem ještě dlouho bloumal po té Sladovně. Což je název té výstavní síně, kde se to konalo. Posléze jsem odejel za svou matkou, která se právě vrátila z Deutschlandu. Volala mi krátce před tím, než jsem nasedl do vozu: „Synku, víš, že mi nejde topení… V noci tu byla strašná zima.“

To mě vůbec nepřekvapilo, neboť v matčině baráku nic nefunguje.

Jen mi nebylo jasné, jestli po mě náhodou nechce, abych ji to topení spravil. U ni je možné všechno. A já nejsem topenář. To vím jistě. Na co šáhnu, to rozbiju. Takže si na veškeré opravy zvu odborníky.

No, ale tohle vám vylíčím zase někdy jindy.

Takže asi takto...

Vlastně to ještě není všechno. Včera jsem se s tou známou stavil v Písku cestou na výstavu v Hluboké nad Vltavou, a proto jsem si na to všechno vzpomněl. Především na tu výstavu Tutti universale, na kterou jsem o dva týdny později vzal i svou matku. Ona totiž velice dobře znala ze studií otce té mé nové známé. Matka tehdy na adresu toho svého dávného kamaráda napsala do památeční knihy své upřímné a zároveň i tak trochu potměšilé vyznání: „Vráťa je vůl!“

Patrně skutečný smysl této její věty chápe jen moje matka - a možná i Vráťa.

I když... Nevím! Nevím!

A pak jsme ho tehdy jeli navštívit, neboť ho několik desetiletí vůbec neviděla.

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora