U kadeřníka

úterý 30. srpen 2016 12:20

Tak jsem byl dnes u kadeřníka. Moje vlasy už delší dobu volaly po sestřihu. Připadal jsem si poněkud hloupě, neboť jsem si na to nebyl schopen najít čas. Vždycky se přihodilo něco, co mi mou návštěvu holičství zhatilo a odsunulo na neurčito. Manželka prohlásila, že začínám vypadat jako neandrtálec a že můj vzhled je ostudný. V tomto ohledu jsem si od ní vyslechl poměrně hodně narážek, obsahujících určitý osten výčitky. Řekla mi také, že bych v takovémto stavu neměl chodit k soudu. Nicméně její názory mě nijak nemohly odradit.

Tedy stran mého chození k soudu. Na jednání jsem chodil dál, jako kdyby se nechumelilo. Navíc jsem vůbec nenabyl dojmu, že by se ctihodné soudkyně a ctihodní soudcové cítili pohoršeni mým vzhledem. Nikdo nic neříkal. Nikdo si nestěžoval. Takže jsem určitě svým vzhledem nesnižoval důstojnost advokátního stavu. A o to v advokacii jde!

I když ono je pravda, že vám nikdo nic neřekne a lidé si to řeknou jenom mezi sebou. Takže v mé dušičce, která byla čím dál menší, počínala pozvolna klíčit pochyba. Po určité době jsem začal pociťovat určitou krizi. Vlasy mi začínaly padat do očí a řízení auta mi někdy činilo potíže. Vzpomněl jsem si na léta své gymnasiální mladosti, kdy paní profesorka třídní na mou adresu často pronášela slova: „Pro vlasy na oči nevidí!“ Věc bylo nutno nějakým způsobem řešit. Nastal vhodný čas k návštěvě holičství, případně kadeřnictví. Shodou okolností jedno takové zařízení před nedávnem zahájilo činnost poblíž naší kanceláře. Provozuje ho tlupa kadeřníků a kadeřnic. Poskytují stříhací služby všeho druhu. Navíc za lidové ceny! To je něco, na co velmi dobře slyším! Takže jsem to vyzkoušel, a pak jsem tam začal chodit pravidelně.  

Dnes ke mně přistoupila dáma, která mě zde už jednou stříhala. Začala si měřit mé kadeře a navázali jsme, jak se říká, nevázanou konverzaci, během níž jsem zjistil, že je původem z Ukrajiny, přímo z Krymu. Nevím, co mě to napadlo, když jsem se jí dovolil položit choulostivou otázkou, jestli je ten Krym ještě součástí Ukrajiny po tom ruském záboru. Co si o tom jako myslí. 

„Ale co vy, Češi, si nemyslíte?“ odpověděla mi otázkou, jež mne uvrhla v určitý zmatek. Mohla to být i určitá výtka vůči mé osobě. Pomyslel jsem si, že si asi říká, že si myslím, že si Rusko přivlastnilo Krym po právu. To si ale určitě nemyslím. 

„No, já se ptám ve vší slušnosti na váš osobní názor,“ odpověděl jsem.

 Ukrajinská dáma v bílém plášti si chvilku pohrávala s nůžkami. Dívala se na mě. Pak se zeptala: „No, a co si myslíte vy?“

 „No, já si myslím, že si Rusáci ten Krym jen tak mírnix týrnix zabrat nemohou, i když jim v minulosti patřil.“

 Byl jsem přesvědčen, že by ji moje odpověď měla uspokojit, ale ono nikdy nevíte. Zkrátka a dobře, jistý jsem si nebyl, i když spokojeně kývla hlavou, řkouc poněkud zádumčivě: „Máte pravdu…“

 Napadlo mě, že mi asi tak úplně nevěří, protože nás Čechy asi dobře zná, že asi o nás ví, že jsme takoví chameleóni, že dost často říkáme něco úplně jiného, než si myslíme, nota bene když se nám nad hlavou začne mávat ostrými nůžkami a když nám hrozí, že přijdeme o ucho, případně o obě. Ujišťoval jsem se, že si v duchu říká, že si myslím něco zcela jiného, něco zcela opačného a že to říkám jen tak, abych ji uchlácholil, jen abych se z téhle šlamastyky nějakým způsobem vymotal.

 „Oxano!“ ozval se mužský hlas, ve kterém jsem také vycítil cizí přízvuk. „Já pána ostříhám…“

 „Když myslíš, Valentine…“ pokrčila rameny kadeřnice a vyklidila mu místo.

 Upadl jsem v ještě větší nejistotu.

 „Vážený pane. Dnes vás budu stříhat já. Jmenuji se Valentin.“

 Vzpomněl jsem si přitom na knížku, kterou jsme měli doma a kterou jsem, myslím, nikdy nečetl: Valentin Katajev Na obzoru plachta bílá.

 „A odkud jste, pane Valentine?“

 „Z Bulharska, pane. Z Plovdivu. Znáte to tam?“

 „Kdysi jsem tam byl. Dřív se to jmenovalo Philippoupolis.“ Přitom se mi vybavila dávná vzpomínka, na jakési prázdniny po maturitě, kdy jsem do Plovdivu přijel nákladním autem, které jsem si stopnul za Sofií. Řidič byl mírně tlustý pán v tílku, který se se mnou dělil o meloun, a vůbec o všechno jídlo, co měl u sebe. V Plovdivu mě vysadil. Srdečně se se mnou rozloučil. Na výpadovce za městem jsem nestál dlouho. Zastavil mi Fiat s dvěma Itali. Jeli stejně jako já do Burgasu, kde jsem se měl sejít se svými kamarády v Café Cuba. Ona italská dvojice, kterou bych dneska popsal jako Bud Spencer a Terence Hill, celou cestu vyhrávala italské šlágry na kazeťáku. Mojí přítomnost ocenili, domlouval jsem se s nimi lámanou francouzštinou a díky své znalosti ruštiny, která byla sice dosti omezená, jsem jim pomáhal luštit názvy měst a obcí, které byly napsány cyrilicí, zatímco v jejich mapě bylo vše popsáno latinkou.

 „No, Philippoupolis to už dávno není…“ vytrhnul mě z mého zamyšlení Valentin. Třeba se pohybuji po tenkém ledě, říkal jsem si. Přeci jenom jsem si vzpomněl na hodiny dějepisu, ze kterých jsem věděl, že byly časy, kdy poměry mezi Bulhary a Řeky nebyly příliš přátelské. Ale teď když jsme všichni v té Evropské unii…  

 „A byl jsem i na tom Krymu, odkud je ta vaše kolegyně…“

 „Neříkejte…“ řekl mi. „Jak se  vám tam líbilo.“

 „To jsem byl malej kluk,“ odpověděl jsem po pravdě. „Plavili jsme se lodí z Oděsy na Jaltu. Pamatuji se, že jsem si tam na palubě hrál s plastovým autíčkem. Vítr mi ho ale odnesl do moře. Dodnes to nesu jako těžkou křivdu. Takže tam musím mít někde na dně toho Černýho moře to autíčko.“

 Pan Valentin se zamyslel.

 „Co s tím uděláme?“ přerušil jsem jeho zamyšlení. „Myslím s tím mým sestřihem...“

 „Ale, pane, na to existuje snadná odpověď. Prostě vás ostříhám.“

 „Hm…“ opáčil jsem.

 Hned jsem mu začal vysvětlovat, jak bych si přál být ostříhán.

 „Tak po anglicku,“ řekl jsem. „Jako Hugh Grant před pětadvaceti lety.“ Vzpomněl jsem si přitom, jak jsem tehdy před pětadvaceti lety šel na ten film Čtyři svatby a jeden pohřeb do kina se svou sestrou. Bylo to v jakémsi malém městečku poblíž San Franciska, na pobřeží Tichého oceánu. „Ach, kde ty časy jsou,“ povzdechl jsem si nostalgicky.

 Chvilku působil dojmem, že neví, o čem hovořím, což asi skutečně nemohl vědět, a pak odpověděl: „Vím, co myslíte.“

 Po chvilce stříhání dodal: „Ale řeknu vám, že nejlepší sestřihy měli příslušníci SS.“

 „Hm???“ podivil jsem se, zatímco pan kadeřník mi stříhal vlasy.

 „Víte, já studuju literaturu o druhé světové válce…“ vysvětlil mi.

 „Četba odborné literatury vás, pane, šlechtí!“ opáčil jsem. „O tom není pochyb,“ dodal jsem a odmlčel se.

Oba jsme chvíli mlčeli. Přitom jsem si říkal: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“

„A víte, že ten nejslavnější esesák celý Třetí říše byl černoch?“ otázal se mne kadeřník.

„Hm???“ opáčil jsem poněkud zaražen, protože jsem něco takového nikdy neslyšel. A to už se po téhle planetě pohybuju víc než půl století! Patrně došlo k zanedbání mého vzdělání.

„A jak jste na to přišel?“ nedala mi zvědavost.

„Říkali to v televizi,“ odpověděl pán v bílém plášti s nůžkami v ruce.

„Hm???“ odvětil jsem zamyšleně a dodal: „No, když to říkají už i v televizi, tak to musí být pravda!“

Uvědomil jsem si, že moje matka pravidelně sleduje v televizi pořad Hitlerovi bodyguardi. Všiml jsem si, že v dnešní době je velká poptávka po násilí, čehož je důkazem i to, že má třiaosmdesátiletá matka se domáhá své denní porce násilí. Inu, v dnešní době musí každý dostat svou denní dávku krve, neboť násilí se pro mnohé z nás stalo nutnou drogou. A vzhledem k tomu, že nám zákony zakazují, abychom například zmlátili našeho souseda, když se nám nelíbí jeho pohled, nebo když si myslíme, že nás nepozdravil dostatečně uctivě, nezbývá nám, než se takto ukájet u televize. A navíc musím ještě dodat, že k tomu, abychom někoho úspěšně zmlátili, je nutná určitá míra tělesné zdatnosti, šikovnosti a psychické otrlosti, kterou má jen málo lidí. Inu, každý netráví každý den patřičný čas v posilovně a nepěstuje bojová umění tak náruživě jako takový Jean-Claude Van Damme, kterým by každý z nás ve skrytu duše chtěl být.

Ale vraťme se do onoho kadeřnictví, kde jsem přemítal nad prohlášením pana kadeřníka, že nejslavnější esesák byl černoch. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na jakýsi francouzský film o odbojářích, natočený někdy v osmdesátých letech, který jsem kdysi dávno viděl v USA a v němž všechny gestapáky hráli černošští herci. Poněkud mě to tehdy udivilo, ale naštěstí mi jakýsi Američan vysvětlil, že herce je třeba obsazovat do všech rolí spravedlivě, bez jakýchkoliv rasových předsudků. Říkal tomu politická korektnost. Takže, proč by nakonec Afro-Francouz nemohl hrát gestapáka? Přesněji řečeno Afro-gestapáka? A co by tomu řekli francouzské odbory, kdyby černošští herci do takových rolí nebyli obsazováni? Asi by řekli, že se Afro-Francouzi málo obsazují do filmů o francouzském odboji. Pak se to stalo předmětem debaty v parlamentu! Tedy údajně, neboť tyto informace mám z druhé ruky.

„Ale Hitler mu ruku nepodal,“ sdělil mi můj kadeřník svůj další poznatek o onom afro-árijském esesákovi.

„Asi neodpovídal ideálu správného Árijce,“ poznamenal jsem. „Ale ani ten jejich Adolf tomu rasovému ideálu moc neodpovídal.“

„No blond to von určitě nebyl…“ poznamenal kadeřník.

„A ani to tělo neměl moc atletické. Valkýry by ho asi poslaly do ryti…“

„To máte pravdu. Byl to vlastně takovej chcípáček,“ přitakal kadeřník. „Tomu, kdyby dal člověk facku, tak se celej sesype.“

„Ano, byl to takovej rakouskej chcípáček. A víte, pane, že tomu Polanskému se do toho jeho filmu Pianista na roli toho Spielmana hlásilo taky několik Číňanů, ale on je do toho filmu neobsadil.“ Vzpomněl jsem si na Oscary ověnčený příběh židovského pianisty v okupované Varšavě.

Pán kadeřník na mou poznámku nic neřekl. Jen mě soustředěně stříhal, aby mi na hlavě vyrobil ten nejkrásnější esesácký sestřih.

„Jestli on ten Roman Polanski pak neměl problémy s odbory, že neobsadil do toho svého filmu žádného Číňana…“ pravil jsem zamyšleně.

„Nebo černocha…“ doplnil mě kadeřník.

„Afro-Američana,“ opravil jsem ho.

Kadeřník byl zabraný do práce a zjevně mě nevnímal. Podle všeho mi na hlavě vytvářel ten nejkrásnější esesácký sestřih.

„Tak prosím!“ řekl kadeřník.

Nasadil jsem si brýle, abych jeho počínání mohl ohodnotit.

„Velmi anglické,“ řekl jsem uznale.

„Anglické to není ani náhodou,“ oponoval mi kadeřník rozhořčeně. „Je to takové esesácké…“

„No, když říkáte…“ rezignoval jsem. Pánovi jsem zaplatil a odešel. Doma jsem nic neříkal, ale žena brzo odhalila, že jsem ostříhán.

„Dobře tě ostříhali,“ pochválila mě.

Bylo už večer a pustili jsme si zprávy, kde právě dávali reportáž z Ukrajiny. Po zprávách jsem si šel lehnout. Jak jsem pomalu usínal, uvědomil jsem si, že mě žena už dávno nestříhá, ale to už je naprosto jiný příběh, který si povíme někdy jindy.

 

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora