Pan doktor má starosti

neděle 14. prosinec 2014 10:42

Bude tomu tak asi dva roky, co pan doktor Nývlt pozval asi tak o dvacet let mladší slečnu do jednoho francouzského restaurantu. V Praze. Tu slečnu oslovoval: „Slečno kolegyně!“ A slečna jej na oplátku oslovovala: „Pane kolego!“ Slečna mu vykala, ale i tykala. A pan doktor slečně také vykal. Na oplátku. Aby s ní hrál tu hru, co spolu hráli. Navštěvoval s ní různá společenská zařízení. To jest kavárny, bary, restaurace a diskotéky. Jakož i jiné podobné podniky. A to, prosím, přes to, že byl již více než dvacet pět let šťastně ženatý. Navíc byl také šťastným otcem dcery Petry, která by mohla být o málo mladší sestrou oné slečny.

Záměry pana doktora s onou slečnou, nebyly panu doktorovi tak naprosto zřejmé, i když by se dalo říci, že jeho okolí bylo podle všeho přesvědčeno o tom, že ty záměry jsou naprosto zřejmé. Ale čtenáři bezesporu vědí, jak to s takovým okolím bývá. Tedy, že ono někdy má pravdu a někdy je vedle jak ta jedle. A pokud jde o pana doktora, musíme konstatovat, že kdyby se jej na jeho záměry stran oné slečny zeptal někdo z jeho kolegů, odpověděl by mu: „Kamaráde, ty nejčestnější!“ Což by mohlo znamenat cokoliv.

Na druhou stranu si nebyl jistý, co by odpověděl své dceři, kdyby se ho zeptala: „Prosím tebe, tati, s kým se to taháš?!“ A pokud jde o manželku, ani si raději nepředstavoval, na co by se ho zeptala. Věděl jen, že by se možná ani nic nezeptala a že by se jen tak podívala pohledem, o kterém by nevěděl, co vlastně znamená.

Nicméně ono nutkání trávit čím dál více času s onou slečnou bylo natolik silné, že byl ochoten podstoupit veškerá rizika s tím spojená. Takže se choval tak trochu jako blázen. A jak všichni víme, blázni mohou být za určitých okolností nebezpeční, byť většinou bývají neškodní. Přitom si musíme říct, že pan doktor se svou „kolegyní“ nic, jak se říká, neměl. Jen se v její přítomnosti cítil dobře. Dá se však říci, že představa toho, co všechno by s ní mohlo být, ho naprosto opájela. Už jen z toho důvodu, že byla o tolik let mladší. Se svou dcerou Petrou se také rád ukazoval na veřejnosti, což ho také těšilo, ale to bylo přeci jenom něco jiného.

Když nastal den D a pomalu se blížila hodina H, kdy měl pan doktor s onou slečnou jít do onoho francouzského restaurantu. Nemohl se oné hodiny H dočkat, ona slečna mu zatelefonovala, a to nikoliv na jeho mobil, jak to očekával ale na pevnou linku, přímo k němu do kanceláře. Ta slečna krátce předtím začala pracovat v jednom státním úřadu, jehož poslání panu doktorovi poněkud unikalo. Byl to bezesporu velice důležitý úřad. Pan doktor spatřoval jeho důležitost především v tom, že oné slečně poskytoval živobytí, byť skrovné. A z kanceláře tohoto úřadu mu zatelefonovala.

Ale ještě než budeme pokračovat dál, bude dobré si říci, co tomu telefonátu předcházelo.

„Stát, pane kolego, úředníky moc neplatí…“ posteskla si v jedné thajské restauraci, kam ji před nějakou dobou pozval. A kam s ní posléze i šel.

„Vy advokáti, jste na tom poměrně dobře…“ vyjevila mu své představy.

„No tak zase takové terno to není,“ odpověděl pan doktor skromně. Pokud uvažoval o své maličkosti, neměl dojem, že by se ho to příliš týkalo. Tedy to terno. Je pravda, že z hromadných sdělovacích prostředků je se možno dozvědět něco zcela jiného. V očích veřejnosti platí advokáti za bezcharakterní ničemy, kteří si žijí na vysoké noze. Ale tohle si pan doktor o sobě nemyslel. Tedy pokud jde o tu vysokou nohu, na které by si měl údajně žít. A koneckonců také pokud šlo o ty údajné zločinecké sklony, které by se měly týkat jeho osoby. I když je velmi dobře známo, že ten, kdo si, objektivně vzato z pohledu průměrného občana, na vysoké noze skutečně žije, si nemyslí, že si na vysoké noze žije, neboť často svůj životní standart poměřuje s těmi, kdo si žijí na noze ještě vyšší. A pokud jde o zločince, známe z denního tisku příběhy mnoha a mnoha zločinců, kteří o sobě tvrdí, že jsou naprosto bezúhonnými a cnostnými občany. A jakékoliv nařčení ze zločinného života rozhořčeně odmítají. Někdy takové zprávy, které se lze dočíst v tisku, dementují a příslušné noviny, většinou úspěšně, žalují pro urážku na cti. Na závěr tohoto drobného exkursu však můžeme konstatovat, že skutečně existují i tací advokáti, kteří si na vysoké noze nežijí a žádné zločinecké sklony nemají. A těch je také dost. Ale o těch se v denním tisku moc nepíše, neboť jejich život je takový běžný. Jinými slovy nudný. A řekněte mi, kdo dneska stojí o nudu! V dnešní době je in se dobře pobavit a, jak se říká, užít si života!

Ale to už jsme se dostali kamsi k nemístné filosofii a proto bude lepší se vrátit k panu doktorovi a oné slečně, která panu doktorovi vyjevila svou představu o jeho vysokých příjmech, díky nímž si může leccos dovolit.

„Ale nepovídejte! To byste mě nemohl zvát do těchhle nobl podniků…“ usmála se slečna. A její úsměv ho odzbrojil.

Tato konverzace se odehrála v oné thajské restauraci, kam ji pozval. Nijak ho, a ani onu slečnu, nenadchla, i když ona slečna prohlásila, že do ni chodí její šéfová a velice si ji pochvaluje. Dost se do ní těšila. Ale královské krevety byly připraveny způsobem, který ji příliš nenadchl a pan doktor se rozhodl sdílet nedostatek jejího nadšení. A tehdy se v jeho hlavě zrodil plán, že by tu slečnu mohl vzít do oné francouzské restaurace. Ale svůj záměr ji hned nevyjevil.

Takže ona slečna, která si povzdychla v oné asijské restauraci nad nízkými platy státních úředníků, panu doktorovi zavolala do kanceláře. Ale to už jsme si řekli.

Krátce před tím než nastala hodina H a než mu ona slečna stačila zatelefonovat, si pan doktor vzpomněl, že ji navrhl, že když je ta státní úřednice, že by mohla brát úplatky.

„Člověk o těhdle úplatkářských příbězích toho tolik může číst v novinách!“ povzdechl si.

„Úplatky?“ podivila se slečna. „A jaké služby bych tomu dotyčnému mohla nabídnout?“

Chvíli společně mlčky uvažovali o tom, za jaké služby by mohla brát ty úplatky, neboť ona slečna zase neměla takové postavení, které mívají úředníci, kterým se obyčejně úplatky nosí, případně pouze slibují, ale na nic kloudného nemohli přijít. Tedy alespoň nic neřekli nahlas. A konec konců ani na nic přijít nemohli, protože oba byli poctiví. „Naše poctivost je naše prokletí,“ povzdechl si poněkud smutně pan doktor, k čemuž bychom mohli dodat, že mnozí, kteří přišli s ním a jeho kanceláří do styku, by o té jeho údajné poctivosti mohli leccos pikantního sdělit. Něco, co by mohlo zajímat jiné státní úředníky, ale z jiného úřadu, než ve kterém ona slečna pracovala.

„No mohla bych prodávat své tělo…“ pousmála se slečna.

„Ale to není na prodej!“ dodala okamžitě, a to velmi rázně. A tuto vsuvku učinila právě v onen okamžik, kdy se pan doktor říkal, že by bylo načase se oné slečny zeptat na cenu. Tedy toho jejího těla. To se přece rozumí! Ale sám se napomenul, neboť si vzpomněl na americké úsloví o tom, že jsou lidé, kteří znají cenu všeho, aniž by měli ponětí o hodnotě čehokoliv. A možná že se toto úsloví týkalo i takových bláznů, jako byl pan doktor.

„Hm…“ poznamenal. A pomyslel si, že to její tělo by se dalo celkem úspěšně nabízet. I když těm pánům, co by za to její tělo chtěli zaplatit cenu, by asi vadila ta její prostořekost, neboť pan doktor si byl dobře vědom její přímosti, neboť dobře věděl, že ta slečna velice ráda poví každému, co si o něm myslí. Navíc se panu doktorovi už před časem svěřila, že o těch pánech, co si musí krasavice či alespoň jejich přízeň, jakož i další služby, kupovat, nemá příliš valné mínění.

Pana doktora z jeho snění vytrhl telefon na stole.

„To je pro tebe, Pavle,“ ozvala se ve sluchátku slečna Karlička, jinak recepční kanceláře JUDr. Pavel Nývlt, advokát, o níž se všeobecně v pánské společnosti říkalo, že „je kus.“ Slečna Karlička jinak odpovídala za administrativní chod kanceláře pana doktora a pan doktor s ní byl náramně spokojen. Navíc i pan doktor si byl velmi vědom tělesných kvalit své asistentky. Proto si ji onehdy vybral. Aby jeho kancelář representovala. A nelitoval.

„Je to prý státní zastupitelství. Ale mě se to nezdá,“ vysvětlila Karlička, která měla na tyhle věci čich.

„Státní zastupitelství? Tak mě přepoj,“ odpověděl věcně pan doktor.

„Jo, státní zastupitelství!“ dovolila si ještě dodat. „Nějaká státní zástupkyně. Je to prej kvůli nějakým úplatkům!“

„To je úplná blbost…“ automaticky řekl pan doktor.

Asistentka přepojila telefonický hovor pro pana doktora. Ze sluchátka se ozval sladký hlas: „Kolego, já jsem si zapomněla mobil doma, tak vám volám z našeho úřadu do vašeho úřadu.“

Pan doktor hned poznal hlas oné slečny, s níž byl domluven stran onoho chystaného oběda a která si stěžovala na nízké platy státních úředníků.

„No jasně… „ oddychl si pan doktor a hned si uvědomil, že je docela možné, že jeho asistentka tenhle telefon odposlouchává, neboť ji znal jako své boty.

„Jdem tam?“ vystřelila slečna.

„Myslíte ten business lunch?“ zasmál se pan doktor. Nicméně stále musel myslet na slečnu Karličku, jak určitě tajně poslouchá jejich rozhovor.

„No, to víte, že jdeme!“ dodal. „Dej mi tak dvacet minut.“

„To mi nedává moc času… Mám tam jet autem? Co myslíte?“ otázala se slečna.

„To je na vás, paní státní zástupkyně,“ odvětil smějící se pan doktor. „Tak za půl hodiny, jo…?“

„Tak za dvacet minut…“ souhlasila slečna a zavěsila.

A pan doktor se zvedl a vyšel ze své pracovny.

„Karličko, to je jedna známa. Mám s ní business lunch…“ snažil se vysvětlit asistence, které žádné vysvětlení nedlužil a jež se na něj tázavě podívala.

„Nejsem přece blbá…“ zaslechl u východu její hlas. „Co to je za ženskou, Pavle!?“

Dotaz slečny asistentky ho poněkud překvapil. Spolu si jaksi tykali a probírali mnohá témata. Někdy dosti osobní. A je pravda, že také někdy spolu zašli na oběd. Nebo na kafe. Případně na dortíček. Ale to byl čistě business… Nebo že by si to slečna asistentka vykládala nějak jinak?

„To byla jedna moje kamarádka. Lidi o ní řikaj, že je to ztřeštěná cácorka…“

„Ty tvoje kamarádky!“ odsekla. „Abys na ně nedoplatil!“

Pan doktor neodpověděl. Jen k sobě v duchu prohodil: Je nejvyšší čas vyklidit pole a vyrazit do restaurantu. 

A s onou ztřeštěnou cácorkou se sešel před onou restaurací.

„Já si dám žabí stehýnka!“ volala na pana doktora z dálky. „Co si dáte vy?“

„Ale, oni žádný žabí stehýnka nemají…“ odpověděl ji podle pravdy. „Alespoň jsem je tam na jídelním lístku nikdy neviděl.“

Což byla pravda, takže slečně nezbylo, než aby si objednala něco jiného. A tak si objednala kachničku. Onehdy se panu doktorovi svěřila: „Pane kolego, kachnička se zelíčkem a knedlíčkem! Není na tomhle Božím světě nic lepšího! A k tomu pivečko!“ Možná že to bylo v té thajské restauraci, kde statečně zápasila s obřími krevetami. Možná to bylo v nějaké jiné restauraci nebo baru.

Při pomyšlení na kachničku slastně zavřela oči. Ale ta kachnička, co jí přinesli, ji moc nejela.

„Pane kolego, já jsem si objednala kachničku. Ale podívejte se na to! Oni mi místo toho přinesli chcíplýho ptáka z Vltavy!“

Pan doktor se zmohl jen na zdvořilostní frázi: „To mě mrzí…“

A než to dořekl, sebrala mu talíř a pustila se do škeblí na víně, které si objednal. O těch mušlích se říká, že to původně bylo jídlo chudých rybářů. Pan doktor by vám k tomu řekl asi toto: „Musím vám říci, že byly setsakra dobré! Takové, že když jste si je poválely na jazyku, tak vámi ta lahoda úplně otřásla. Taková to byla dobrota! A místo, abych je jedl já, tak tu lahůdku pojídala ta ženská a úkosem mě sledovala. A k tomu dodala: Moc dobrý, pane kolego. Je vidět, že se vyznáte!

A my musíme říci, že ona slečna tu hromadu zblajzla celkem rychle. Ve tváři ji hrálo šibalství.

No a pak si pana doktora vyfotila. Před tou restaurací. A to foto mu o několik dní později poslala mailem se slovy: „Pane kolego, moc Vám to tam sekne, protože vypadáte jako ten žabák, co jsem ho tam chtěla zblajznout!“

Když pan doktor ten mail četl, říkal si, na co tím tak ta slečna mohla narážet, a také si říkal, jestli ten mail také nečetla slečna Karlička v recepci, neboť tak už to v některých advokátních, jakož i jiných, kancelářích chodí, neboť asistentky tam mívají dlouhou chvíli a kontrolují, co jejich šéfům chodí za maily. Takže jsou, jak se říká, v obraze.

Můžeme si ještě říci, že po odchodu z oné francouzské restaurace ještě ta slečna stačila pana doktora z neznámého důvodu zatáhnout do obchodu s dámským prádélkem Agent Provocateur. Pan doktor neměl ani šajna, proč ho tam vzala. A asi to netušila ani ona slečna z toho důležitého státního úřadu. Či se tak alespoň tvářila. Ještě si musíme říci, že pan doktor by mohl také odpřísáhnout, že takové dámské prádelko, co tam bylo k mání, nikdy v životě neviděl. Snad jen ve filmech ze šantánu.

Někdy je prostě lepší nevědět, proč k některým věcem dojde!

Jen si může říci, že pan doktor z toho byl celý rozrušený.

A my si můžeme ještě říci, že v tom obchodě, si vzal z pultu jezdecký bičík a mírně, byť zase ne tak mírně, onu slečnu švihl přes tu její zadnici, co ji tam na něj vystrkovala. Pan doktor nemohl popřít, že se jí to nelíbilo.

O zbytku pomlčíme… 

A my ani nemůžeme potvrdit, jestli to v tom obchodě odehrálo, jak jsme to právě vylíčili.

A taky jestli se to vůbec stalo…

___

A tak se stalo, že pan doktor, o kterém jsme si řekli, že byl tak trošku blázen, alespoň tedy v určitých věcech, se zhruba asi o dva roky později dočista a naprosto zbláznil a vzal svou recepční Karličku na čtrnáct dní do Paříže.

„A co, Pavle, ta cácorka?“ zeptala se jeho asistentka jednoho večera v hotelovém pokoji. K tomu musíme dodat, že oba tou dobou byli oblečeni do bílých hotelových županů. Pan doktor právě na pojízdný stolek postavil lahev šampaňského.

„Myslím tu, co se vydávala za paní státní zástupkyni, víš.“

Pan doktor chvilku přemýšlel, o kom to Karlička mluví. A pak si vzpomněl: „Ach ta! Tu už jsem dlouho neviděl. Říká se, že se vdala a má dítě.“

„Vážně?“

„Tak říká se to…“ povzdechl si pan doktor a přemýšlel, co se to tehdy asi stalo, že se s tou slečnou přestal stýkat. Už si ani pořádně nevzpomínal. Matně si vybavil, že mu na jiném obědě prozradila, že si našla vážnou známost a že se asi už stýkat nebudou. Což uzavřela slovy: „Ale pane kolego, my stále zůstaneme přáteli…“ A jemu to bylo tak trochu líto.

A vlastně mu to bylo stále tak trochu líto, protože Karlička…

Karlička měla požadavky.

A pak se to jaksi všechno panu doktorovi vymklo z rukou.

Jan Šefranka

NaďaMusím říct,11:1014.12.2014 11:10:15

Počet příspěvků: 1, poslední 14.12.2014 11:10:15 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy