Pohádka o pěti Mercedesech…

neděle 6. říjen 2013 12:01

Zadání bylo naprosto jasné! „Pane kolego, musíte panu Leopoldovi zachránit těch jeho pět Mercedesů!“ naléhal do telefonu stařičký pan doktor Košatý. Prosba byla adresována panu doktoru Nývltovi. Oba pánové byli doktory práv. A oba pánové byli advokáty. Pan doktor Košatý byl navíc již po mnoho let považován za ozdobu advokátního stavu. Tedy alespoň Bulletinem advokacie, časopisem vydávaným Českou advokátní komorou. Pan doktor Košatý telefonoval z kavárny Slávie, kde právě snídal. Bylo krátce po desáté hodině. „Přijďte sem za mnou. Pěkně to tady probereme. Dáte si trhanec se šlehačkou a malinami. Je úžasný! Jako od maminky!“ uzavřel stařičký pan doktor své extempore a ukončil tak hovor na svém zbrusu novém iPhonu, aniž by počkal na odpověď pana doktora Nývlta.

To, že za ním pan doktor přijde okamžitě, bral jako naprostou samozřejmost. Vycházel z přesvědčení, že se přece sluší a patří, aby mladý pan doktor přišel za starým panem doktorem. A navíc tady bylo to neodolatelné lákadlo v podobě trhance se šlehačkou a malinami.

„Tomu přeci nikdo nemůže odolat,“ slastně k sobě tiše prohodil pan doktor Košatý a labužnicky si zapálil doutník.

O mnoho let mladší pan doktor Nývlt nad jeho telefonátem jen nechápavě zavrtěl hlavou. „S čím to zase na mě ten starej blázen zase přišel?!“ tázal se sám sebe v duchu.

Ale věděl, že tam jít bude muset. Přitom důvody pro to byly prazvláštní. Jednak jakási rodinná čest. Či cosi takového. Co rodinná paměť Nývltů sahala, všichni Nývltové byli advokáty. A nebylo jich málo! Otec doktora Nývlta byl advokát, dědeček doktora Nývlta byl advokát a i pradědeček doktora Nývlta byl advokát. A nebylo pochyb o tom, že i otec pradědečka pana doktora Nývlta poskytoval právní služby za úplatu. Ale to jsme již hluboko, hluboko v minulosti, kdesi ve stařičkém mocnářství. Ve kterém bylo advokátům tak dobře. A kdy platil Všeobecný zákoník občanský. To máme celkem tedy asi pět generací a pět doktorů práv.

A byla to jaksi jednak slušnost a potom staré přátelství, jež existovalo mezi otcem pana doktora Nývlta a panem doktorem Košatým, které nutily mladého pana doktora Nývlta k tomu, aby telefonát stařičkého pana doktora bral jako jakýsi imperativ. Prostě nepřicházelo v úvahu, aby do té kavárny nešel.

I když on ten starý blázen by měl brát v potaz takové věci, jako že bych právě teď mohl mít stání u soudu nebo domluvenou důležitou schůzku s klientem,“ pokrčil pan doktor Nývlt rameny, a zapaluje si cigaretu, vyšel ze své kanceláře do recepce. Asistentka Karlička, o níž si koncipienti šuškali, že má s panem doktorem mnohaletý poměr, o čemž si vypravěč tohoto příběhu vůbec nedovoluje spekulovat, hned vytušila, že se děje něco mimořádného. Velmi dobře věděla, že pan doktor si zapaluje cigarety jen ve výjimečných chvílích. Tázavě se podívala na jednoho ze dvou koncipientů, které jejich advokátní kancelář zaměstnávala. Její tázavý pohled utkvěl na poněkud rachitickém panu doktorovi Anderlem, jenž se nečekaně objevil v recepci. Ten ale jen pokrčil rameny. Nic netušil. Navíc byl myšlenkami u té zatracené odpůrčí žaloby, se kterou se začal mořit už včera večer.

„Karličko, jdu do Slávie za tím bláznem Košatým,“ pravil doktor Nývlt své asistence ve dveřích na vysvětlenou. Ale náhle se zarazil a obrátil se ke koncipientovi Anderlemu: „Pane doktore, pro vás to není žádný bláznivý dědek! Všechno, co tady slyšíte, podléhá přísné mlčenlivosti, k níž nás zavazuje zákon o advokacii! A především stavovská čest! Je vám to jasné?!“

„Naprosto,“ odpověděl pan doktor Anderle.

„A už by bylo na čase, abyste tu žalobu dokončil. Pářete se s tím nějak moc dlouho!“ poznamenal a vyšel ven na schodiště. Ale ještě se obrátil a pokračoval hlasem, jehož ozvěna nádherně rezonovala po prázdném mramorovém schodišti: „Prosím vás, pak byste měl ještě dokončit ty dvě kupní smlouvy a návrh na vklad vlastnického práva do katastru. A pak tam mám tu žalobu na pana Jirčíka. Tu náhradu škody! Na to byste se měl také dneska podívat. Tak: Šup! Šup! Šup! Hop! Hop! Ať už to pěkně lítá!“

A zabouchl za sebou dveře.

Netrvalo deset minut a vstoupil do kavárny Slávia, kde poměrně rychle našel pana doktora Košatého, kterak sedí u stolu s výhledem na Vltavu a zasněně kouří doutník. Bylo to jeho oblíbené místečko.

„Ale, ale, pane kolego! To je náhodička! Buďte zdráv!“ pozdravil pan doktor Košatý pana doktora Nývlta.

„Jak se máte, pane doktore?“ opáčil pan doktor Nývlt a přisedl ke stolku. A rozvalil se v pohodlné pohovce. Přitom se podíval do jídelního lístku.

„Velmi dobře, velmi…“ slastně se pousmál blahobytně vypadající pan doktor Košatý. „Víte, že jako každý rok se touto dobou chystám na svou měsíční dovolenou na Sicílii.

„Ano, to je pravda,“ uvědomil si mladý pan doktor. „Tak to vám závidím, pane doktore! Ale také vám to přeji!“

„Také byste tam měl jet, pane kolego. Není nic krásnějšího než sicilské slunce zapadající do moře. A k tomu to červené víno. Hm! Pane doktore, to je prostě něco! A pak především to: Dolce far niente!“ usmál se starý pán. „Ale jen tam musíte jet až v tuto roční dobu, koncem září. To horko je tam jinak vražedné. Více než půl roku je tam čtyřicet stupňů. I víc…“ a zasněně popotáhl ze svého doutníku. Svými myšlenkami byl již dávno kdesi v Palermu.

„No tak to vás čekají samé hezké věci…“

Pan doktor Košatý učinil rukou rázné gesto. Bylo jasné, že jde k meritu věci.

„Právě ta moje měsíční dovolená! Měsíc nebudu v kanceláři. Takže budu potřebovat někoho, kdo by se postaral o mé záležitosti.“

Pan doktor Nývlt povzdechl a v duchu k sobě promluvil: „Inu, bude se muset zaúkolovat koncipient Anderle. Je ambiciózní. Plný energie…

„Ty věci jsou obzvláště citlivé, pane doktore,“ promluvil k němu pan doktor Košatý. „Takže ne, abyste to svěřil nějakému přitroublému koncipientovi. Ta pakáž nic neumí a ještě po nás za to chce peníze. Musíte to řešit vy osobně! Proto jsem si vás zavolal!“

„Pánové mají nějaké přání?“ zastavil se u obou pánů advokátů pan vrchní.

Pan doktor Košatý vrhl tázavý pohled na pana doktora Nývlta.

„Zelený čaj si dám…“ objednal si pan doktor Nývlt.

„Pane Sedláčku, přineste laskavě tady mému kolegovi také ten váš vynikající trhanec!“ obrátil se pan doktor Košatý na pana vrchního.

„Ale, pane doktore…“ snažil se pan doktor Nývlt cosi marně namítnout. Hned toho ale nechal. Pan doktor Košatý byl přeci jenom osobnost, které se nedalo odporovat.

„Žádné protesty, mladý muži!“ zavelel pan doktor Košatý. „Jste hubený! Určitě se věnujete nějakému sportu a jíte zdravou stravu. Fuj! Není nic odpornějšího než trápit vlastní tělo tělocvikem a zdravou výživou!“

Pan doktor Nývlt tuto poznámku svého kolegy přešel mlčením. Měl na to zjevně poněkud jiný názor.

„Tak pro pána ten zelený čaj a ten trhanec,“ opakoval pan vrchní Sedláček objednávku. „Doporučuji zelený mátový…“ upřesnil číšník.

„Tak dobře… Tak ten mátový…“ nechal se snadno přesvědčit pan doktor Nývlt. Stejně měl myšlenky někde jinde.

„A pro mě, pane Sedláček, ještě koňáček!“ zavelel pan doktor Košatý. „Na tlak samozřejmě.“

„Jistě, pane doktore!“ uklonil se číšník. „Předpokládám, že váš oblíbený Napoleon?“

„Není nic lepšího než sklenička kvalitního koňáčku…“ zasnil se pan doktor a popotáhl z doutníčku. „Ano, Napoleona. Nic jiného nechci! Ale rychle, pokud mohu prosit!“

Číšník odešel a pan doktor Košatý se se naklonil k panu doktoru Nývltovi. „Je to, abych tak řekl citlivá záležitost. Přizval jsem pana Leopolda, myslím tedy pana Leopolda mladšího, aby sem za námi přišel a poradil se s námi, jak na to.“

„A o co se jedná?“

„Podívejte se, mladý muži, starého pana Leopolda znám už bezmála padesát let. Od studentských let… Co jsme to všechno tenkrát dělali!“ zasmál se stařičký pan doktor.

Pan doktor Nývlt se tázavě podíval na ozdobu české advokacie.

„No podívejte se! Tak ten Leopold… Josef asi před dvaceti lety založil eseróčko. No nebyla to jediná společnost, kterou by založil. A to eseróčko se dostalo do nesnází. Rozumíte?“

„Jakých nesnází, pane doktore?“

„Ale nějakej trouba na tu jeho společnost… Jak se to jenom jmenuje… Počkejte…“ a pan doktor se jal namáhat svou paměť, aby pak vítězoslavně zvolal: „Červený vánek, s.r.o.! No představte si to! Červený vánek, s.r.o.!“ Pan doktor se smál: „S takovým nápadem na obchodní firmu mohl přijít jen Pepa! Aby někdo něčemu říkal Červený vánek! Kdo to kdy slyšel! Ach, co jsme všechno jako mladí kluci dělali! Mohl bych vyprávět…“

Pan doktor Nývlt napjatě sledoval ozdobu české advokacie.

„Tak pane doktore…“ požádal mladší kolega svého staršího kolegu.

„Aha…“ vrátil se zasněný starý pán do reality. „Tak prostě to jeho eseróčko se dostalo do úpadku… Kdyby mi ten starej kozel něco tenkrát řekl…“ povzdech si starý pán a popotáhl z doutníku.

„To tak bývá,“ poznamenal pan doktor Nývlt. „Klient za vámi přijde, až když se nedá nic dělat.“

„No právě…“ téměř až naříkavě si povzdechl pan doktor Košatý. „A pak na vás ještě podají stížnost na komoře! A pak si vás zavolá na kobereček kárná komise! Je z toho ostuda! To už se mi také stalo! A ne jednou! Ale má čest, pane kolego, byla vždy očištěna! Vždy se ukázalo, že jsem postupoval v souladu s našimi etickými pravidly a zákony této země.“

„No a kde je zakopáno ono příslovečné jádro pudla, pane doktore?“ zeptal se mladý pan doktor, který se obával, že jeho starší kolega se ztratí ve vlastní rétorice.

„To je to, pane kolego,“ pokračoval starý pan doktor. „Ten mladý Leopold měl také eseróčko. Vlastně stále má! A to eseróčko mladého pána, pana Pavla, koupilo asi dva měsíce před tím, než na Červený vánek, s.r.o., byl podán ten insolvenční návrh, celkem pět Mercedesů od Červeného vánku, s.r.o.“

„Dál mi to nemusíte vykládat, pane doktore!“ pohotově zareagoval mladý pan doktor. „Insolvenční správce zahrnul do majetkové podstaty i ty prodané Mercedesy, protože on to v podstatě byl takový tunel.“

„Ale, pane kolego, jak můžete hovořit takovým vulgárním způsobem!“ Čelo starého pana doktora se zakabonilo nesouhlasem. „Ten insolvenční správce mu ty auta prostě chce sebrat! A to my nesmíme dopustit! Vždycky je nějaká cesta! Zvláště u Leopoldů!“

„No, pane doktore! Mě nic neříkejte. Mě je to jasný. V pokladně Červeného vánku nic není a v účetnictví také nic není.“

„Podívejte se, mladý pan Leopold vám to vysvětlí osobně. Věci nikdy nejsou tak jednoduché, jak se zdají na první pohled. Svět není černobílý. To mi, prosím, věřte!“

„Dobrý den, pane doktore,“ pozdravil pana doktora asi tak čtyřicetiletý playboy. Nebyl to nikdo jiný a nikdo menší než pan Pavel Leopold, syn pana Josefa.

„Seznamte se pánové!“ vyzval oba pány pan doktor Košatý. „Pan doktor Nývlt. Pan Pavel Leopold.

Pan doktor Nývlt vstal a s panem Leopoldem si podal ruku. Pak si oba pánové sedli. Vzezření mladého pana Leopolda v panu doktorovi Nývltovi nebudilo žádnou důvěru.

„Mladý pane,“ oslovil pana Leopolda pan doktor Košatý. „Když už jste tady, tak byste si měl dát ten trhanec se šlehačkou a malinami. Je skutečně báječný!“

„Ne, děkuji, pane doktore. Já už jsem snídal,“ zdvořile se omluvil mladý pan Leopold. „Ale preso bych si dal.“

A zavolal na vrchního: „Pane vrchní!!!“ Musela to slyšet celá kavárna. Bylo vidět, že mladý pán si nebere servítky. Pan doktor Košatý obrátil oči v sloup. Zjevně nebyl zvyklý na takové vulgární způsoby. Jistě si v duchu říkal: „Ta dnešní mládež!

„Ano, pane,“ objevil se pan vrchní Sedláček.

„Jedno preso, pane vrchní!“ objednal si onen čtyřicetiletý pán v nesnázích.

„Služebníček, pánové. Dají si pánové ještě něco dalšího?“ zkoumal číšník.

„Pane Sedláček, já bych si teda dal tedy také tu kávu. Také preso… A jak to vypadá s tím koňáčkem?“ Vyzvídal pan doktor Košatý.

„Už se to pomaličku nese, pane doktore.“ Opáčil pan vrchní a odkráčel, aby vyřídil tu objednávku.

„Trošku pomaličku, polehoučku se to nese, pane Sedláčku!“ zakroutil hlavou pan doktor Košatý, ale to ho pan vrchní už nemohl slyšet.

„Tak pane Leopolde, vysvětlete tady panu doktorovi, jak se věci mají s těmi automobily!“ Vyzval starý pan doktor mladého pána, tedy relativně mladého.

A pan Leopold se jal vysvětlovat. Ten příběh nebyl nijak spletitý. V průběhu vyprávění anabáze s Mercedesy pan vrchní Sedláček pánům přinesl objednané nápoje a trhanec pro pana doktora Nývlta. Zatímco pan doktor Košatý začal pomaličku usrkávat objednaný koňáček, pan doktor Nývlt se pustil do trhance. Skutečně mu chutnal. „Tohle fakt nemá chybu,“ pochvaloval si v duchu pan doktor. „Ten starej blázen ví, co si objednat. A jak by ne, když tu vysedává každé dopoledne. Do kanceláře také moc nechodí. A ty jeho kauzy z poslední doby. Jsou poněkud pochybné. Jako tahle. To mi čert byl dlužen! Například tenhle playboy!

„Že je vynikající, pane doktore!“ obrátil se pan doktor Košatý na pana doktora Nývlta. Mínil tím samozřejmě ten trhanec, který celkem rychle mizel v útrobách dotazovaného pana doktora.

„Je vynikající, pane doktore!“ přisvědčil pan doktor s plnou pusou, kterou si právě utíral ubrouskem.

„Vidíte to! Já jsem vám to říkal, že ty místní trhance jsou vynikající. A vy jste si ho, mladý pane Leopolde, neobjednal. To jste udělal velkou chybu!“ vyjádřil se k věci pan doktor Košatý a dal si ke svým ústům doutníček, aby z něj pěkně popotáhl.

„Musíte umět užívat života, pánové…“ zasnil se pan doktor Košatý a vyfoukl do prostoru nad sebou obláček dýmu. Jeho vzezření potvrzovalo onu starou pravdu, že kouření doutníků je časově poměrně náročná činnost vyžadující lásku.

„No asi ano,“ přisvědčil mladý pan Leopold, o kterém se dalo říci, že si také rád užívá života. Mladý pan pak pokračoval ve vysvětlování oné záležitosti s pěti Mercedesy. Bylo to vlastně tak, jak říkal pan doktor Nývlt. V té věci se skoro nic nedalo dělat. Červený vánek neměl žádné účetnictví, žádné peníze v pokladně a společnost mladého pana Leopolda…

„Jak se jmenuje ta vaše společnost, pane Leopolde?“ tázal se pan doktor Nývlt.

„Hedvábný vánek, s.r.o.“

Jak to dořekl, tak jak pan doktor Košatý, tak pan doktor Nývlt položili v údivu šálky na stoleček. Pan doktor Košatý navíc popotáhl z doutníku. A pak opět vyfoukl obláček kouře.

Inu, ani Hedvábný vánek, s.r.o., nebyl schopen doložit, že za těch pět Mercedesů něco zaplatil. Za všechno se totiž platilo pěkně na dřevo, jak se vyjádřil mladý pan Leopold. Nicméně pan doktor Nývlt měl silné podezření, že se ve skutečnosti vůbec nic neplatilo. Mladý pán byl očividně tak trochu bohém a účetnictví si moc nevedl, protože ho takové věci asi ani moc nezajímaly. To bylo zjevné. A zjevně ho zajímal toliko tok peněz, ze kterého si hodně bral. Na závěr prohlásil, že Červený vánek Hedvábnému vánku snad ani žádné faktury nevystavil. Oběma advokátům bylo jasné, že věc nevypadá příliš dobře.

„No kdybyste měl alespoň nějaké faktury, na kterých by bylo potvrzeno, že jste zaplatil…“ povzdechl si pan doktor Nývlt. Doufal přitom, že tohle snad nebude jediný případ, kvůli kterému ho pan doktor Košatý zavolal. Ale měl silnou obavu, že to tak asi bude. Touhle dobou mohl klidně probrat tu odpůrčí žalobu s koncipientem Anderlem.

V tichu, které nastalo, bylo vidět, že pan Pavel Leopold usilovně přemýšlí. Po chvilce pravil: „Já myslím, že by se ty faktury nakonec daly najít.“

„Aha,“ poznamenal pan doktor Nývlt. A v duchu k sobě poznamenal: „Tak on se ten deus ex machina dá krásně vyrobit. Tak na tohle jsem teda zapomněl!

„A co byste ještě mohl najít, mladý pane?“ ptal se pan doktor Košatý. „Určitě by se dal najít třeba nějaký další doklad.“ Pan doktor Nývlt měl pocit, že v hlase starého pana doktora je slyšet určitá ironie. Ale mohl se mýlit.

„A co byste, pánové, jako potřebovali?“ tázal se mladý podnikatel. „Musíte být konkrétnější!“

„Ale už nic dalšího nebude třeba. Já to stále vidím špatně, pane doktore,“ pravil pan doktor Nývlt. „Tam proti vám, pane Leopold, bude hrát to, že v pokladně nic nezůstalo a že v ní je pěkná díra. A také to, že jeden ze společníků Červeného vánku a jednatel Hedvábného vánku je jedna a ta samá osoba, a to, prosím, vy, pane Leopolde. Takže to máme osobu blízkou.“

A po chvilce dodal: „Normální tunel…“

„No! No! To jsou trochu silná slova, pane doktore!“ zlobil se pan doktor Košatý, který pomalu vychutnával svůj doutníček. Bylo na něm vidět, že o věci přemýšlí.

„No a kolik jste za ty Mercedesy zaplatil?“ zeptal se pan doktor Nývlt mladého pana Leopolda.

„No, za každý zhruba tak mezi padesáti až osmdesáti tisíci…“ odvětil pan Leopold.

„Euro?“ vyzvídal pan doktor Nývlt.

„Ne, korun…“

„A jak byly ty Mercedesy staré?“ tázal se pan doktor Košatý.

„Tak maximálně tři roky.“ Odpověděl mladý pan Leopold.

„Poslouchejte, pane! Já jsem byl v létě v Berlíně na Unter den Linden. Merceds Benz tam má nádherný obchod s automobily. Pěkně je tam mají vystavené. Ale většinou za ty auta chtějí také padesát až osmdesát tisíc! Ale Euro! A ne korun! Pro Boha živého! Takže ty vaše Mercedesy musely být pěkně ojeté!“ pustil se pan doktor Nývlt do mladého pána.

Ten zarytě mlčel a díval se do prázdného šálku od espresa. Pak pravil: „Já bych mohl dodat znalecký posudek, že byly hodně opotřebované…“

Pan doktor Nývlt na to byl schopen pouze říci: „Hm! Na to pozor, aby to neskončilo nějakým trestním oznámením!“

Následovalo ticho, které rozřízl pan doktor Košatý: „Já se, mladý pane, obávám, že tady vám s těmi automobily asi moc nepomůžeme, mladý pane… Někdy se toho prostě moc nadělat nedá!“

Pan doktor Nývlt se překvapeně podíval na svého staršího kolegu. „Přeci jenom to s ním není až tak špatné.“

„No, uděláme to takhle, mladý pane,“ ujal se opět slova pan doktor Košatý. „Vy pěkně zajdete tady za panem doktorem Nývltem do kanceláře. Donesete mu do kanceláře všechno, co máte k dispozici. Tím myslím všechny papíry, co jste, jak jste řekl, schopen najít. Pan doktor to zatím prozkoumá v insolvenčním rejstříku. A pak prozkoumá ty vaše dokumenty a znalecké posudky a pak se za vás bude bít jako lev. Vy mu za to pěkně zaplatíte palmáre. Ale moc si od toho neslibujte. To víte ta pokladna je dočista prázdná, jak jste řekl. Ale to palmáre mu zaplatíte slušné! Na tom trvám! A především musíte tady pana doktora poslouchat na slovo!“

A tak bylo domluveno a mladý pan Leopold odešel s tím, že se domluví s panem doktorem Nývltem telefonicky. Pan doktor Košatý se podíval na svého mladšího kolegu. „Pane doktore, není to takový formát jako ten jeho otec. Ten syn… Ten mě zklamal. Ale i ten Pepa. Vůbec ho nepoznávám. A představte si, co jsme všechno dělali jako mladí kluci.“

Pan doktor Nývlt sledoval svého staršího kolegu.

„Podívejte se, pane kolego,“ začal hovořit pan doktor Košatý. „Vy prostě budete někdy také muset jet na tu Sicílii. A ten případ nechte řešit toho vašeho koncipienta. Ten váš pan doktor Anderle se mi jeví jako celkem schopný právník. I když je takový trošku rachitický! To si přiznejme!“

A tímto prohlášením pan doktor Košatý pana doktora Nývlta poněkud překvapil. A o celé věci učinil v duchu tento závěr: „Takže i podle toho starého blázna přeci jenom ti koncipienti k něčemu jsou!

A pan doktor Nývlt se rozloučil s panem doktorem Košatým a opustil kavárnu. O dva týdny později dostal pohlednici ze Sicílie: „Vážený kolego! Mám se tu skvěle! Víno je tu skvělé! Jídlo také! Budete sem muset někdy přijet na dovolenou! Váš JUDr. Košatý…“

Jan Šefranka

ZipPěkné,17:087.10.2013 17:08:14
josef hejnaHezké žánrové10:447.10.2013 10:44:55
Naďa DéAž vaše texty12:406.10.2013 12:40:45

Počet příspěvků: 3, poslední 7.10.2013 17:08:14 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy