O poněkud smrtonosném vkusu mladých dívek…

pondělí 23. září 2013 13:55

Tak jsem sešel před několika dny ze schodů z té naší kanceláře, abych se odreagoval od provozování právní praxe, a před vchodem jsem potkal dvě slečny, poměrně fešné. Tak trochu je znám. Ony znají zase tak trochu mne. A tak trochu pracují pro firmu, která tak trochu sídlí v kanceláři, která s tou naší sousedí na patře. Není mi jasné, jakou práci vlastně dělají. Ale dělají ji tak trochu, což znamená, že do té kanceláře někdy přijdou, jindy nepřijdou. Provozují tam cosi s vodou. Tedy ta jejich obchodní činnost má cosi do činění s vodou. Distribuují pitnou vodu ze severských ledovců. Jinak, pokud to dobře sleduji, hodně si u nás v kuchyňce vaří dobrou italskou kávu.

Poslední dobou se těch mladých žen v té kanceláři vyskytuje čím dál víc. Ale zase, jak jsem řekl, pracují tam jen tak trochu. Což se, mimo jiné projevuje tím, že se tam vaří té kávy čím dál víc. A pokud jde o mou maličkost, já tak trochu ztrácím přehled o jejich jménech a názorech. Tak trochu se mi z nich točí hlava. Asi proto, že jsou všechny takové fešandy. A pravím Vám, vážení přátelé, že ne jen tak trochu. I když, jak říkají Anglosasové: „Beauty is in the eye of the beholder.“

S jejich šéfovou, která je zároveň i majitelkou té tajemné firmy, jsem se seznámil před rokem, když za mnou přicupitala s takovou prosbou.

„Mám na vás takový, přímo až intimní požadavek.“ Oslovila mne tenkrát. To jsme se už nějakou dobu potkávali ve společné kuchyňce a čas od času prohodili nějakou tu zdvořilostní frázi. Dokonce jsme se už představili, takže jsem věděl, že se jmenuje Ivana. Myslím, že ji polichotilo, že jsem jí řekl, že má hezké střevíčky. To už je taková moje mantra. Vždycky ženám něco pochválím. Někdy jsou to střevíčky, jindy kabelka a zase úplně jindy to může být třeba jejich úsměv.

Poté, co mne paní Ivana takto zdvořile, byť tak trochu tajemně, požádala o laskavost, jsem se na ní pozorně podíval.

„Byl byste tak laskav a pomohl byste mi zapnout šaty?“ Tento dotaz tehdy vzbudil velký zájem mého kolegy, jenž, stoje za skříní, byl tak říkajíc na doslech. Tuším, že to v něm probudilo určité pocity. Jak ho znám, určitě se musel sám sebe ptát: „Proč tohle chce po tom starým páprdovi a ne po mně?

Tedy musel jsem ji následovat do kanceláře. Jinak splnění tohoto jejího přání nepřicházelo v úvahu. Navíc ty šaty, co jsem měl zapnout, neměla po ruce. Samozřejmě jsem se koukal jinam. Ale přiznám se, že jsem zahlédl nějaké nóbl černé prádelko. Nebo že by se mi to jen zdálo? Ta hranice mezi skutečností a obrazotvorností se někdy dá vytyčit jen těžko. Alespoň v případě mé osoby, i když někdy… Raději pomlčím. No, v každém případě mým úkolem bylo zapnout zip. Čehož jsem se poměrně úspěšně zhostil. Přitom mi neuniklo, že má celkem pihovatá záda. Člověk si přeci musí všímat věcí. A mne takovéto detaily potěší.

„Já jsem věděla, že jste kliďas a že se vám takový delikátní úkol dá svěřit.“ Usmála se. „Víte, na rozdíl od toho vašeho kolegy, jste v pohodě.“

Byla to poklona, kterou jsem jako takovou přijal. Té dámě jsem se poklonil. Tedy jen obrazně. Rozloučil jsem se s ní a odešel. Ke svému počítači. Můj kolega měl na mou adresu uštěpačné poznámky. Jak jinak. Obvykle o ženách tvrdí, že se jedná o „bezcenné typy“. A to, prosím, vynechávám ty vulgární výrazy, které u toho používá. Řekl bych, že s takovou snad až perverzní oblibou.

Proto mohu s klidným srdcem říci, že paní Ivana se nemýlila, když učinila onen postřeh, že můj kolega není v pohodě. Jak jsem již řekl, skutečně není. Má takovou nešťastnou letoru. Řekl bych, že si příliš nevěří. Ale tady bych se asi musel obrátit na pana doktora Freuda, jehož ordinaci a příbytek jsem onehdy ve Vídni navštívil. Tedy coby zvědavý turista, protože pan doktor už byl tou dobou desítky let po smrti. Tolik tedy malá poznámka na okraj.

Na adresu kanceláře, a potažmo firmy, paní Ivany jsem později zaslechl různá nelichotivá a nehezká slova. A nebylo to pouze ze strany mého kolegy, co mi záviděl ten můj zážitek se zapínáním zipu na večerních šatech paní Ivany. Bylo to i ze strany jiných lidí. Dozvěděl jsem se toho na ni leccos. Že už více než rok neplatí nájem. Že ho snad vlastně ani nikdy neplatila. Že to za ni platí někdo jiný, kdo se s ní dělí o kancelářské prostory. Že to působí určité skřípání zubů toho pána, co to za ni platí. Že prý mu už dochází trpělivost. A že na adresu její firmy chodí všelijaké obsílky od různých soudů, jakož i různé další upomínky, či snad dokonce výhružné dopisy od různých lidí, kterým patrně nebylo zaplaceno. I mému kolegovi, tomu, co mi záviděl, že si mě pozvala do své kanceláře, abych tam vyhověl onomu jejímu intimnímu přání, se jaksi otvírala kudla v kapse, protože zjistil, že mu paní Ivana a osazenstvo její kanceláře pije jeho vynikající italskou kávu, aniž by mu za ní jaksi bylo placeno.

Pokud jde však o mne, já se na tu kancelář nezlobím a s těmi děvčaty vycházím dobře, jakož i s jejich paní šéfovou. Je to tím, že mám rád mladá děvčata a že kávu skoro nikdy nepiji. I když zase na tu italskou kávu mého kolegy, také někdy tajně chodím, takže on by tu svou zlobu měl směrovat i na mou osobu. Ale to on prostě neví. A proč bych ho o takových věcech měl zpravovat?! Přece nebudu pálit medvědovi koudel pod zadnicí!

Ale tento příběh jsem začal tím, že jsem začal hovořit o tom, jak jsem sešel ze schodů a vyšel před budovu, kde jsou naše kanceláře, aniž bych ho byl dokončil. Takže bych se měl vrátit k této části našeho vyprávění, neboť jak říká klasik, kdo řekne A musí také říci B. Takže tedy: Dole u vchodu jsem potkal ony dvě  slečny, které tak trochu znám a tak trochu neznám. Pokud to potřebujete vědět přesně, bylo to dne dvanáctého záři tohoto roku. Bylo překvapivě hezky. Ještě nenastalo to podzimní počasí. Obě dívky tam byly na cigaretě. Ta vyšší blondýna, co je nadprůměrně hezká a příjemná, alespoň dle mého soudu, a co se jmenuje Andrea, se ke mně obrátila a zeptala se: „Tak na čem pracujete teďka?“

Ta druhá menší, černovlasá, jinak Renáta, se ke mně také se zájmem otočila: „Neřešíte zase nějakou vraždu?“

„No třeba ten případ z Brna, jak jste mi říkal…“ mrkla na mě Andrea. A popotáhla z cigarety.

„Nějaká vražda v Brně???“ zbystřila pozornost Renáta, která je ve firmě paní Ivany fungl nová. Bylo mi jasné, že Andrea už o mě něco Renátě prozradila.

„Jasně. Vím, co myslíte,“ nenechal jsem se vyvést z míry. Před nedávnem mi jedna stará známá mé matky telefonovala z USA. Původně jsem nepochopil, co chce. Chtěla právní pomoc, protože její synovec se dostal do nesnází. Nechápal jsem, jak já, český právník, mohu někomu poskytovat právní pomoc v USA. Od toho tam mají ty své skvěle placené lawyers. Ale pak se ukázalo, že její synovec, tedy synovec z druhého kolena, abych byl přesný, o kterém nám nikdy nic neřekla, protože o té rodině nikdy nemluvila, není nikdo jiný než Kevin Dahlgren, který je podezřelý z toho, že v Brně Ivanovicích zavraždil svou sestřenici, jejího manžela a jejich dva syny. Tu známou z Kalifornie jsem vyslechl a řekl jí, že Kevinovi už musel být přidělen nějaký ofák – čili advokát ex offo. Nejspíš někdo z Brna. Později jsem zjistil jeho jméno a poslal jí to mailem do USA. O tomto telefonátu jsem vyprávěl slečně Andree a ona mě tehdy napjatě poslouchala. Asi ráda čte krvavé romány, případně sleduje filmy, ve kterých se vyskytuje velké množství hemoglobinu.

„Slečny, vy myslíte ten případ, jak v Brně vraždil ten Amík,“ navázal jsem na dotaz obou slečen stran oné vraždy v Brně.

„No právě to myslíme,“ potvrdila Andrea. „Tak co? Budete to dělat?“

„No nevypadá to tak…“ pousmál jsem se.

„Jakej Amík?“ vyzvídala Renáta na Andree.

„No ten, jak podřezal tu čtyřčlennou rodinu v Brně.“ Andrea vysvětlila Renátě. Ta byla hned v obraze, jak se říká, neboť vykulila oči a vyhrkla: „Já vím!“

A pak zasněně dodala: „Když von je ten Kevin takovej hroznej fešák!“

„No to je…“ přitakala Andrea.

„Ale jaksi zavraždil brutálním způsobem čtyři lidi,“ poněkud nesměle jsem namítl. A vzápětí jsem se opravil jako správný advokát: „Tedy alespoň se to tvrdí…“

„Ale von je tak hrozně sexy,“ pokračovala Renáta v tom svém snění. „Jak má to jedno oko zelený a druhý hnědý!“

„Ten můj kluk to má taky tak,“ doznala se Andrea. „Von Jirka má jedno oko hnědý a to druhý, to levý, má zelený…“

„No to máš recht, Andy!“ ožila Renáta. „Holka, aby tě taky někdy nepodřízl…“

„Rendo, to mi snad ani neříkej,“ odvětila slečna Andrea.

„No jo, dámy,“ vstoupil jsem do konverzace. „Moje matka o něm prohlásila. Teda o tom Kevinovi, že je to takovej hezkej chlapec, že je to až podezřelé. Ona si myslí, že všichni ti hezcí hoši, jsou nějaký šáhnutý.“

„No jen, aby mě ten můj Jirka nepodřízl,“ zasmála se Andrea, čímž takovou možnost zcela vyloučila jako naprosto absurdní.

„A je to takovej hezkej chlapec?“ zeptal jsem se Andrey.

„No, právě…“ odpověděla, poněkud zamyšleně, ale mně neuniklo, že na mne čtverácky mrkla a típla svou cigaretu. Renáta ji hned následovala. Tedy s tou cigaretou. Neboť Andrea je její velitelka, protože je služebně starší. Obě hodily vajgly do koše na odpadky.

„Tak my už musíme jít nahoru…“ oznámila mi Andrea, což byl zároveň i povel pro Renátu.

„No, musíme, pane doktore,“ opakovala po ní její služebně mladší kolegyně.

A obě děvčata zmizela ve dveřích. Takže jsem zůstal před tím vchodem stát sám. Ale necítil jsem se jako kůl v plotě. A jak jsem tam tak stál, tak mi začala být jedna věc jasná, a to, že ty holky nepodřízne Kevin nebo Andrein přítel Jirka, ale podle všeho můj frustrovaný kolega, pro kterého jsou veškerá krásná děvčata jen „bezcenné kusy“ a jemuž se poslední rok začala tajemně ztrácet ta jeho dobrá italská káva a kterému je už naprosto jasné, že na ní chodí děvčata z oné podezřelé kanceláře, jejíž majitelka na tu kávu také chodí a jež neplatí žádný nájem a o níž si začínám také dělat určité obavy, aby se nestala obětí toho pána, co se s ním dělí o kancelářské prostory a co za ni platí nájem. Vzpomněl jsem si totiž, že ten pán se vyznačuje tím, že kromě toho, že je velmi tichý a zdvořilý, že má v kanceláři pravý samurajský meč. A pokud se nestane obětí tohoto poměrně tichého a zdvořilého pána, může se stát obětí nějakého maniaka, kterému neproplatila fakturu. Což ona zjevně jaksi velmi nerada činí.

To se v naší milované vlasti stává častěji, než si mnozí lidé myslí.

Neboť mnohý příklad z právní praxe známe, že…

Jan Šefranka

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
8,09

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy