Černé slipy

středa 18. září 2013 19:55

Tak mi dneska ráno manželka oznámila, že náš řemeslník, pan Augusta, který se ujal opravy našeho balkonu, nosí černé slipy. To byla zajímavá informace, a tak jsem se jí zeptal, jak to zjistila. Prohlásila, že ho každý den kontroluje, když se převléká u nás doma v hostinském pokoji. O tom nic nevím, protože tou dobou jsem obvykle už v naší kanceláři, kde procházím e-maily. Ta informace mě zaujala a byl jsem nucen manželce odpovědět otázkou. Zeptal jsem se ji, jestli pan Augusta nosí ty černé slipy každý den.

Manželka mne ubezpečila, že ano. Začalo mi to vrtat hlavou: „Jak může někdo nosit každý den černé slipy?“ Například já každý den střídám barvu. A vlastně ani slipy nenosím. Nosím pořádné spoďáry, které oceňuje Karlička, s kterou se několikrát do měsíce sejdu v Grandhotelu Trpaslík v Hradci Králové, kam jezdím na údajnou služební cestu a kde potom spolu strávíme větší část noci.

Musím říci, že se toho u nás doma poměrně hodně opravuje. Už delší dobu. Od té doby, co k nám chodí pan Augusta, je na našem domě hodně práce. Pan Augusta nám trpělivě vysvětluje, co všechno se musí opravit. Je toho poměrně požehnaně a je to až k nevíře, co všechno se může na fungl novém domku po pěti letech pokazit. Pan Augusta začal tím, že v červenci opravil střechu. Ta skutečně zatékala. Potom přešel k našemu balkonu. Prý by mohl zatékat. Předtím opravoval schody do zahrady. Ach, Bože! To už stálo peněz!

Opravné práce má na starosti manželka. Já mám na práci vydělávání peněz. Někdy musím také zajít do školy kvůli našemu synovi Arthurovi. Arthur je gymnazista a má obrovský obchodní talent. Veškerý volný čas úspěšně věnuje prodeji pervitinu, kokainu a extáze. A taky trávy. Ze začátku pro to vedení školy nemělo pochopení. Ředitel dokonce cosi prohlašoval v tom smyslu, že zvažuje podání trestního oznámení. Ale on to jen zvažoval. To já znám. To tak lidi říkají vždycky. Hned se to změnilo, jen co jsem s ním o věci pohovořil jako muž s mužem. Navíc jsem mu zařídil, že mu Arthur předává dobrovolně část své tržby. Někdy přihodí nějakou tu pilulku extáze. Pak je všechno v pořádku. Musím říci, že ze všeho nejvíc pan ředitel miluje trávu, protože ta se dobře prodává. Potom si hodně pochvaluje pervitin. Prý přináší také docela hodně slušné zisky. Od té doby, co se pan ředitel přesvědčil o lukrativnosti prodeje psychotropních a omamných látek, zapojil do celé věci profesora chemie, který pomáhá s vařením pervitinu. I jemu se to líbí. A přitom to býval takový suchar! Inu, byznys je byznys.

Náš dům jsem opustil poměrně brzy. Bylo deset hodin. Manželka už byla tou dobou vzhůru a netrpělivě vyhlížela pana Augustu. Syn Arthur byl v posteli a přemýšlel, jestli má ten den ještě vůbec cenu chodit do školy nebo ne. Pochopil jsem, že měl náročnou noc. Neměl jsem to ale čas řešit, protože jsem se těšil na svou služební cestu do Hradce Králové. Jsem jednak milovníkem architekta Josefa Gočára, který se velkou měrou zasloužil o Hradec Králové, a také jsem milovníkem té mé Karličky, což je moje placená společnice, která v Hradci žije a nechce tam se mnou být spatřena na ulici, protože by měla potíže s vysvětlováním, kdo jako vlastně jsem. Povoláním je totiž kadeřnice, ale díky mé finanční pomoci si mohla leccos dovolit. Oslovuje mě: „Lásko!“ A mně se to moc líbí. Mě se vůbec tahle placená láska líbí!

Hrajeme spolu takovou hru. Telefonuji jí už hned ráno, že jedu. Ona mi potvrdí, že se jí to hodí. Většinou se jí to hodí vždycky. Ona má ráda dvě věci: Mě a peníze. Jen nevím, v jakém pořadí. Ale ono je to jedno, protože to vyjde na stejno. Kdyby se jí ten můj příjezd nehodil, musel bych jet někam jinam, což by bylo mrzuté. Třeba bych musel jet do Brna. A pak odtamtud zavolat ženě, že se moje plány změnily, že jsem nejel do Hradce, ale do Brna. Brno nemám rád. V Brně je Adéla a Adélu nemám moc rád. A to přes to, že mi říká miláčku. Pak mě za to zkasíruje. Nemá to žádnou poezii. V Brně mi placená láska moc nesedí a nevoní. A to jsem posledně Adéle přivezl z Vídně parfém Chanel číslo pět. Ale když ona je tak materialisticky založená! Je to prostě hrůza!

Zato s Karličkou je to fajn! Moc fajn! Vždycky přijde ke Grandhotelu Trpaslík. Tou dobou jsem už ve svém pokoji, kde se pomalu zabydluji. Karlička tvrdí, že za mnou do hotelu jezdí autobusem. Má ty své střevíčky s jehlovými podpatky, co jsem ji koupil za čtrnáct tisíc u Prašné brány. Vždycky mi napíše SMS: „LASKO, JSEM DOLE A NEMOHU NAHORU. VSECHNO JE TO TADY NA KARTY.“ A já sjedu dolu a u vchodu do výtahu ji vysvětlím, že tady je všechno na kartu a že se sem bez karty nedostane. Hraje hloupou a prohlásí, že to nevěděla. Ale ona to ví moc dobře. Už za mnou byla tolikrát. Na recepci ji už znají. Je tam jeden moc milý a sympatický starý pán, který se ji pokaždé naivně ptá: „Jdete za panem Hugem?“ Ona mu na to hbitě odpoví: „Co je ti do toho!? Starej se vo svoje věci, dědku plesnivej!“

Pak jedeme nahoru spolu a koukáme jeden na druhého. Z toho jejího pohledu vím, že mě miluje. Pak přijdeme do mého nekuřáckého pokoje. Ona otevře okno a zapálí si cigaretu. Líbí se mi na ní, jak kašle na všechny zákazy a jak je umí obejít. Hodně si rozumíme. Pak se rozhlédne se po pokoji a zeptá se mě, co budeme dělat.

„Můžeme se koukat na televizi,“ navrhnu.

A ona mi na to řekne: „To je bezva nápad…“ a poposedne si na parapetu okna a popotáhne z cigarety. Přitom mi řekne: „Lásko, tak pojď sem.“ Na našem pokoji se ji líbí, že má okno do dvora a ne na Velké náměstí. Vždycky objednávám tentýž pokoj. Já ji poslechnu a jdu k ní a přitom pustím televizi. Televize je sice placatá, ale je na houby protože v ní nic nedávají. Karličku televize nudí a mě vlastně taky. Pak zavřu okno a zatáhnu ji do pokoje. Ona si sedne k psacímu stolu a pustí si můj počítač. Chvilku surfuje po internetu. Při této činnosti jí většinou sundám blůzičku. Sundám jí ty střevíčky, co jsem ji koupil u Prašné brány a pak ji začnu sundávat kalhoty. Vím, že nosí jedny kalhoty, na kterých má zašitý zip. Vysvětlila mi, že se jí ten zip rozbil a proto ho zašila. To je ta ženská logika! Dovádí mě to k šílenství, protože se nedají dobře sundat. Ale nejsem netrpělivý, protože vím, že bude láska. Je to paradox, ale ono je to složité. Vždycky, když jí svléknu do spodního prádla, tak zahájí následující konverzaci: „Lásko, ale teď se musíme domluvit ohledně těch peněz. Jako kolik mi zaplatíš!?“

A tak začneme hovořit o penězích, protože dobré účty dělají dobré přátele.

„Dám ti bankovku nebo dvě,“ řeknu jí a ona se zasměje a řekne: „Dáš mi jako jednu korunu, lásko? To jako moc lásky nebude.“

„Tak dám bankovky dvě nebo i víc.“ Opravím se…

„Lásko, dáš jako dvě koruny? To je sice lepší než jedna koruna, ale moc lásky za to taky nebude.“

Když mi to řekla při poslední návštěvě, změnil jsem téma naší společenské konverzace: „Nechtěla by sis koupit lepší podrpdu?“

„A tahle se ti, lásko, nelíbí. Je ze sekáče. Vyrobená v Číně. Podívej, lásko!“ A ukázala mi nápis MADE IN CHINA.

„Jo, ale ta je na čínský prsa!“ odseknul jsem jí. A tak jsem jí musel dát deset tisíc na novou podprsenku. Dámské prádélko něco stojí.

Ale to bylo posledně. Jinak ta naše konverzace ohledně peněz pokračuje ve starých kolejích, což znamená, že mi po chvilce nezbyde, než abych si povzdechnul a předal jí částku, jejíž výši vám nepovím, protože potom byste všichni chtěli jezdit do Hradce Králové. Ta cena je velmi výhodná. I když by některé z vás její pravidelné vyplácení mohlo zruinovat. Mě to vlastně ruinuje také. Ale mně to nevadí. Zatím. Přeci jen ta Adéla v Brně mě tolik nestojí! Ale ta cesta po Dé Jedničce! Pane Bože! To je utrpení!

„Tak co, manželka?“ ptá se Karlička, o které nevím, jestli se tak skutečně jmenuje, neboť děvčata z její branže většinou používají pseudonym. Karlička je prostě geniální jen už tím, jak se lehce dokáže během naší konverzace přehoupnout od stanovení ceny prodejné lásky k hovorům o naší rodině. Proto jí zbožňuji. Rád si s ní povídám o své ženě a o svém synkovi. Někdy mi dovede udělit cennou radu.

Dnes jsem se těšil, že ji na dotaz stran své ženy odpovím: „Ale to víš, ta má toho svého řemoše!“ Taky jsem věděl, že ji budu vyprávět o tom, jak jsem pana Augustu náhodou potkal u benzínové pumpy a jak jsem přemýšlel o tom, jestli má dneska ty černé slipy, a jak mě vyrušil z mého rozjímání dotazem: „Tak jedete dneska do Hradce, jo?!!!“ A jak jsem mu odpověděl: „Do Hradce, pane Augusta. Do Hradce…“

No jo, to bylo u té benzínky, ale já už jsem se těšil do Hradce, protože jsem věděl, že potom, co se mě Karlička zeptá na mojí ženu, že se mě zeptá také na mého synka: „A co Arthur?“ pak mi nezbyde než, abych jí vyprávěl o jeho nejnovějších gymnaziálních peripetiích. Jí to baví a mě vlastně taky.

A někdy mě i pochválí: „A víš, že ten koks, cos mi od něj přivezl posledně, byl fajn. Holkám u nás v práci se celkem šiknul. Lásko, nepřivezl bys zase pár gramů?“

„Jasně,“ odpovím a přitom se svléknu do svého růžového spodního prádla. Přitom mi neujde, že už mám celkem břicho. Ale v tomhle se shoduje Karlička s Adélkou z Brna. Obě totiž tvrdí, že je nesmírně sexy. Pak se cítím jako junák.

A pak následuje ta láska. Láska trvá tak dlouho, dokud mi Karlička neřekne: „Lásko, dyť se ti zavíraj oči. Je na čase, abych už šla.“

Na ta slova si povzdechnu a obléknu se, abych ji doprovodil dolu na Velké náměstí. To náměstí většinou obejdeme. Jsme taková zamilovaná dvojice. Láska je krásná věc.

Nakonec tu naší procházku Karlička uzavře slovy: „Lásko, snad nechceš, abych v těchdle fajnovejch jehlovejch podpatcích jela domů hromadnou dopravou. Navíc, teď už stejně nic nepojede. Dáš mi na taxíka?“

„Jasně, lásko,“ odpovím a vytáhnu bankovku.

„Lásko, to je ale málo,“ upozorní mě na mé faux pas a mě nezbyde než vyndat další bankovku.

„Ta to vidíš, lásko,“ odpoví spokojeně Karlička a odcupitá k taxíku. Před tím mi ještě dá pusu. Až to mlaskne. Místní taxikáři nás už znají. Těší se na to krásné rito. Karlička totiž ví, jak dát velkýho tipa. Ona je holt formát!

A pak jdu do hotelu, kde si pustím televizi a spokojeně se na ni dívám. Tou dobou se mi už ta televize celkem líbí. Vím, že mi příští den končí moje služební cesta a že budu muset jet domů.

Inu, takový je život!

Není to jednoduché, když vám opravují rodinný domek.

Jan Šefranka

NULINe, Viewegh ne,22:3619.9.2013 22:36:41
josef hejnaSkvělý text.08:5619.9.2013 8:56:06
cermansPane Šefranko dost dobře hustý!07:1019.9.2013 7:10:15

Počet příspěvků: 3, poslední 19.9.2013 22:36:41 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy