Vzpomínka na 21. srpen…

středa 21. srpen 2013 01:00

Bylo léto. Bylo horko. Bylo po poledni. Po silnici na Prahu se valily tanky. Bylo jich strašně moc. Stáli jsme s otčímem u benzínové pumpy, kam jsme včas odbočili, protože jsme viděli tu kolonu tanků. Od pásů jim létaly kusy asfaltu. Hic byl k nevydržení. Otčím, kterému jsem říkal fotr, nadával na Rusáky.

Od brzkého rána jsme byli na nohou. Někdy v půl páté ráno nás přijel vzbudit pan Ševčík, povoláním zedník. Pomáhal nám s rekonstrukcí našeho poněkud zanedbaného rodinného domku. Ten se nalézal v Praze, Bohnicích. V ulici V zámcích. Ta je dole u Vltavy. Nahoře, když se projelo lesem do kopce, byla psychiatrická léčebna. Ta je tam dodnes. Byla hned vedle obce, kterou se muselo projet směrem na Prahu. Ve starých Bohnicích býval konzum, naproti němu stával kostelík. V něm byla pokřtěna moje mladší sestra Alice. Tehdy tam nestály žádné hnusné paneláky. Místo nich se tam všude rozprostírala pole. Vesnický ráz obce Bohnice je dnes dávno pryč. Býval tam boží klid a bylo to daleko od města, i když ne tak moc. Proto tam za Rakouska postavili to léčebnu. Odpovídalo to tehdejším, dnes již dávno překonaným, představám o léčbě duševně chorých. Někdy jsme se s fotrem chodili projít po ústavním hřbitovu. Bylo to melancholické místo. Náhrobky ve mně vzbuzovaly zvědavost. Chovanci pocházeli z různých částí Evropy. Obzvláště mou obrazotvornost dráždily hroby skupiny italských pacientů. Fotr říkal, že se do ústavu museli dostat za první světové války. Patrně se jednalo o válečné zajatce, mínil. Bylo mi jich líto, že zemřeli tak daleko od domova, od blízkých.

To ráno nám pan Ševčík přijel oznámit, že nás obsazují Rusáci. Slyšel jsem jeho motorku. Pamatuji se, že k ní měl přívěs, ve kterém vozil cihly a jiný stavební materiál. Dnes mi to přijde absurdní. Ale to byl takový „výdobytek“ socialismu.

Teprve se pomalu začínalo rozednívat. Pan Ševčík před brankou zastavil motocykl a vzrušeně volal: „Pane Beneši! Pane Beneši!“

Neměl jsem tušení, co se děje. Rozespale jsem si říkal, že se muselo stát něco vážného. Jinak by přece nepřijel. Nechtěl jsem se tím ale zabývat. Jen jsem se převalil na posteli. Spal jsem v rozestavěném podkrovním pokojíku, který jsme spolu s otčímem dokončovali. Tedy přestavoval ho fotr. To dalo rozum, že pod odborným vedením pana Ševčíka! Mě bylo teprve deset let. Takže jsem svého otčíma podporoval toliko morálně, svou přítomností. Ale i to bylo důležité. Tedy pro něj.

Další spánek mi však nebyl dopřán. Do pokoje vstoupil můj nevlastní otec čili Velký Honza, jak mu přezdívala matka: „Hansi, vstávej. Obsazují nás Rusové.“

Už byl oblečen. Ale určitě nemohl být umytý, a už vůbec nebyl oholen, což bylo důkazem mimořádnosti situace. Byl to muž, dbající na čistotu a pořádek. Za normálních okolností by se neoblékl, kdyby se předtím neumyl a neoholil. Zakládal si na určité úrovni. Tvrdil o sobě, že je gentleman. Proto si také nechával šít u Adama. Oblékl jsem se a sešel dolů, do obýváku, kde seděl s panem Ševčíkem. Postavil na kafe. Hlavní slovo měl pan Ševčík. Několikrát opakoval: „Je to v prdeli, pane Beneši. Ty svině ruský…“ Jinak však nebyl schopen sdělit žádné další koherentní informace.

Otčím pustil rádio. Dozvěděli jsme se, že vojska Varšavské smlouvy překročila československou hranici už krátce před půlnoci. Tedy 20. srpna. Bez vědomí československých státních orgánů. Ani generální tajemník ÚV KSČ nebyl informován.

„Tady lítaj na ruzyňský letiště. Pojděte se podívat.“ Ukazoval pan Ševčík u okna.

Vyšli jsme před domek, abychom se mohli lépe podívat. Pomalu se už rozednívalo. Chvilku jsme sledovali oblohu. Každých deset minut přeletělo jedno obrovské letadlo.

„To je ten ruskej Antonov,“ konstatoval fotr, když zahlédl letoun, který letěl poměrně nízko a zdánlivě pomalu.

„To je stejně všechno na hovno! Tak já teda pojedu domů, pane Beneši,“ loučil se pan Ševčík.

„A to kafe si nedáte? Zůstaňte na to kafe,“ přemlouval ho fotr. „Dáme si spolu cigáro.“

„No tak dobře,“ nechal se přemluvit.

Fotr postavil na kafe. Přemýšlel jsem, co se to vlastně stalo a co to znamená. Moje dětská mysl byla ovlivněna přihlouplými tendenčními filmy o druhé světové válce. Říkal jsem si, že budou nálety a že budeme muset chodit do krytu. Třeba nám nějaká bomba zničí dům, uvažoval jsem v duchu. Naštěstí jsem nevěděl, co to znamená, a naštěstí jsem to dodnes nezažil.

„Tak co budete dělat?“ ptal se pan Ševčík.

„Tady se s klukem sbalíme a pojedeme do Brna za ženou,“ prohlásil suše otčím. „Je tam už týden pracovně. Asi odtud vypadnem. Dřív než Rusáci zavřou hranice.“

„Ty kurvy!“ ulevil si pan Ševčík.

Takže fotr má plán, uvažoval jsem. To léto jsme měli jet do Velké Británie. Alespoň se o tom doma mluvilo. Ale mám dojem, že z toho nějak sešlo. Asi nebyly peníze. Fotr tam byl o několik let předtím. Někdy na to rád vzpomínal. Byl tam s Hrabalem a dalšími českými literáty. Asi týden strávil v Londýně a pak navštívil také Shakespearovo rodiště, Stratford-upon-Avon. Shlédl představení Královské divadelní společnosti. Podíval se do tiskárny londýnských Times, kde Hrabal obdivoval vypracované svaly dělníků, kteří se zdánlivou lehkostí manipulovali s obrovskými rolemi papíru. Spisovatel Nesvadba si koupil lacino krásné lakýrky, které se mu hned druhý den rozpadly. Když je reklamoval, bylo mu řečeno, že je vůbec první zákazník, který si stěžuje. Jednalo se totiž o obuv pro nebožtíky. Ten zájezd českých literátů vyvrcholil velkou recepcí na československé ambasádě, kde se zaměstnanci ambasády pokusili ukrást alkohol, v čemž jim zabránil Bohumil Hrabal, který na prohlášení jakéhosi pracovníka ambasády, že večírek musí končit, protože došlo pití, reagoval slovy: „Ale vážený pane, tady jsou ještě nějaké lahve schované pod stolem…“ Ten pracovník to nesl dosti nelibě. Inu, na to se nedalo nic říct.

To bylo tenkrát v Londýně, ale onoho srpnového dne jsme jeli do Brna. A tam vlastně započala ona anabáze, která fotra a naší rodinu nakonec zavedla do USA, i když každého z nás v jinou dobu. Vyrazili jsme ještě ráno, určitě před devátou. Nemyslím, že jsme se byli schopní dovolat matky. Cesta nám zabrala celý den. Tenkrát neexistovala žádná dálnice. Jelo se po okreskách. Bylo vedro a někdy jsme se museli vyhýbat kolonám sovětských vojsk. Ta vojska nebyla jen sovětská. Podle hlášení rozhlasu nás mělo obsadit nějakých půl milionů vojáků Varšavské smlouvy. Snad víc. Fotr to kvitoval slovy: „Ty svině!“

Pamatuji se také ale i na bulharské a východoněmecké vojenské kolony. Zvláště mi leželi v žaludku ty východní Němci. Měl jsem dojem, že ty jejich uniformy se od konce druhé světové války nezměnily. „Už jsou tady zase,“ konstatovali jsme s fotrem. Náramně jsme si v tom autě rozuměli.

Silnice byly rozbité od tankových pásů. Čas od času bylo v příkopu vidět vybouraný vojenský náklaďák. Někdy převrácený na střechu, jindy vyhořelý. Na křižovatkách stály ruské hlídky. Většinou to byl jeden vojáček se samopalem na zádech. Na kraji silnice měl motorku. Ukazoval kolonám, kam mají jet. Někdy ale ten automat neměl pověšený na zádech, ale měl ho pěkně na břiše, připravený ke střelbě. „Kdo ví, co se jim honí hlavou?“ prohodil fotr. „Na ty raději pozor!“ Hodně těch kolon se skládalo ze samých nákladních aut. Pamatuji se, že tam bylo vždycky jedno auto, o kterém jsem si říkal, že to musí být polní kuchyně. Na náklaďácích seděli ruští vojáci.

Fotr jim jednou zamával pěstí a oni zamávali pěstí jemu. Pak si uvědomil, že je to starý bolševický pozdrav. Inu, nedorozumění. Měli nás za soudruhy. Ale to jsme určitě nebyli. Na klíně jsem měl obrovskou rodinou vymoženost, malé japonské tranzistorové rádio. Ladil jsem stanice, rádio hrálo nebo chrastilo, fotr řídil a poslouchal. Hlasatelé a reportéři vzrušeně popisovali situaci kolem budovy Československého rozhlasu. Dokonce jsme zaslechli střelbu, a to nejen jednou. Po jedné takové salvě se rádio odmlčelo.

„Ty svině je postříleli!“ zařval fotr.

Ale po chvilce se vysílání opět obnovilo a hlasatel vysvětlil, že došlo k technické závadě. Rozhlas nabádal posluchače k opatrnosti. Měli se vyvarovat všeho, co by mohlo vyvolat nepřiměřenou reakci ze strany okupantů. Rádio vyzývalo ke klidu. „Ničím po nich neházejte!“ varoval reportér. „Hodíte po nich kamenem a oni po vás vystřelí ze samopalu.“ Rozhlas hlásil o incidentech, kdy vojáci stříleli do lidí. Někde se stalo, že vystrašená hlídka na jedné z křižovatek vystřelila do lidí. Byli hlášeni mrtví. Bezpochyby to asi byl jeden z těch ruských mladíčků navlečených do stejnokroje, kteří podléhali rozkazům přiblblých vypitých oficírů. Takových mládenců jsme toho dne viděli bezpočet. Ale v Sovětské armádě určitě platilo pravidlo, jaké platilo v pruské armádě, podle kterého měl prostý voják mít větší strach ze svého důstojníka než z nepřítele.

Pamatuji se, že v jakési vesnici na Moravě nás jézeďáci varovali, že po silnici se nedá jet dál, protože tam jsou Rusáci. Ti jézeďáci vytvořili jakousi domobranu, ale beze zbraní. Ukázali nám cestu přes pole. A tak jsme jeli s tou naší Felicií po poli. To auto bylo fungl nové, i když trochu ojeté. Myslím, že ho fotr koupil od nějakého známého pana Ševčíka. Vzduch byl plný prachu z pole. V tom prachovém mračnu jsme toho moc neviděli. Před námi jela jiná auta. Proto ten rozvířený prach. Bral jsem to jako dobrodružství.

Do Brna jsme přijeli pozdě odpoledne. Zdálo se, že celé město je na nohou. Ulice byly plné lidí. Lidé postávali v hloučcích kolem transistorových rádií a poslouchali zpravodajství. Celému národu bylo jasné, jak to je: „Rusáci jsou ty největší svině pod sluncem. A Brežněv, to je ta největší svině na světě. Kdo jim pomáhá, je kolaborant a zaslouží pověsit.“ Tak to vnímali Brňané. Ale i zbytek republiky. Proto ty plakáty s nápisy typu: „Ivane, běž domů, čeká tě tam Nataša!“

Matka byla ubytovaná v hotelu Avion. Tenkrát ten architektonický skvost od Bohuslava Fuchse ještě nebyl zmršen onou normalizační přestavbou, která jeho geniálně řešený interiér naprosto zničila. Ten hotel mě fascinoval. Zvláště jeho vnitřní řešení. Restaurace v přízemí a průhled do ní z výšky z ochozu, ze kterého byl přístup ke schodišti do horních pater k pokojům. To byl světový unikát, který pak kdosi zničil naprosto bezcitným zásahem. Ale tak to u nás chodilo. A asi i stále chodí.

Ale také mě fascinovalo dění na ulici pod hotelem. Lidé strhali cedule s názvy ulic. To, aby okupanti měli znemožněnou orientaci a nemohli zatýkat naše lidi. Ten nápad slyšeli v rozhlasu. Všude byly vylepeny plakáty. Nejpopulárnější byly Kantorkovy karikatury. Čas od času přijelo obrněné auto a z něj vyskákali ruští zakuklenci, kteří bajonety strhávali plakáty. Pak odjeli. Ale lidovou tvořivost nebylo možno vymýtit jako nějaký plevel. Lidé prostě vylepili hned další. Prý nějaký sovětský generál vyhrožoval, že Brno nechá srovnat se zemí, když se ty plakáty budou objevovat dál. Ale pokud vím, Brno stále stojí a žádná armáda ho nezničila. Ale je pravda, že sovětští vojáci někoho zastřelili v průchodu, který spojuje náměstí Svobody s Poštovskou ulicí. Lidé tam postavili ze svíček improvizovaný pomníček. Tiše se u něj zastavovali. Bohužel v tom průchodu nebo v okolí dnes není žádná deska, která by připomenula tehdejší pohnuté události.

Fotr mě vzal k holiči a cestou koupil nám každému trikoloru, připnul si ji na sako a mně na košili. Pak jsme podepsali Dva tisíce slov od Ludvíka Vaculíka. Jinak jsme chodili na policii kvůli pasům. Tedy neměl bych říkat, že jsme chodili na policii. Ve skutečnosti se jednalo o Správu pasů a víz, která spadala pod Sbor národní bezpečnosti čili SNB. U vchodu byla postavena barikáda z pytlů s pískem a za ní byl kulomet. Za tím kulometem seděl jeden obtloustlý esenbák v zelené uniformě s červenými výložkami. Je to k nevíře, ale esenbáci byli fajn. Takhle jsem je už nikdy potom nezažil. A vydali nám pasy s výjezdní doložkou do všech států světa. Tu pak v roce 1969 zrušil jakýsi výnos ministerstva vnitra. Ale díky těm pasům a té výjezdní doložce do všech států světa jsme mohli vycestovat.

Takže jsme se vypravili do Rakouska. V té naší Felicii. Před hranicemi stála ruská obrněná auta. Nevěděli jsme, co to znamená. Fotr se na mě obrátil s tím, abych si v případě, že by po nás začali střílet, ihned lehl na zadní sedadlo. No, to se naštěstí nestalo a my jsme celkem bezpečně přejeli přes hranice do Rakouska a večer jsme byli ve Vídni. Na Mariahilferstraße do nás naboural jakýsi mladík na motorce. Přeletěl přes kapotu a rozbil si hubu o chodník. Matka hystericky ječela. Ale pak se rychle uklidnila. Rakouští policajti tomu mládenci vynadali a nás pustili bez problémů. Jeho vlastně také. Prý ještě dostal nafackováno. Přespali jsme v jakémsi bytě v centru Vídně. Ráno jsem se díval na dvůr. Zahlédl jsem tam svého vrstevníka ve šlapacím autíčku. Krásně se v něm proháněl po onom vídeňském dvorku. Tehdy jsem poprvé, a naštěstí naposledy, v životě pocítil závist: „Jak to, že on má takové pěkné autíčko a já ne!“ Tak mi ta moje krátká emigrace hezky začínala.

Pak následovala naše rodinná anabáze do Paříže. V té Felicii, aby bylo jasno! Musím říci, že to socialistické auto, které se tvářilo jako příjemný sporťák, na takovou věc nebylo připravené. Asi proto, že v socialistickém Československu nebyly dálnice, a také asi proto, že automobilka v Mladé Boleslavi nepočítala s tím, že je socialistický člověk zažije. Stačilo několik hodin jízdy při rychlosti sto deset kilometrů v hodině a zavařila se nám rychlostní skříň. Tento problém řešili v jakési autodílně, někde poblíž Stuttgartu. Rodiče, tuším, ani nevěděli, jak za tu opravu zaplatí. Pobývali jsme v jakémsi motelu. Matka večer ječela, že tam po stěnách běhají švábi. Když jsem to po letech líčil jednomu českému kamarádovi v Americe, opravil mne: „Honzo, to nebyli švábi. To byl rus obecný, který se dnes vyskytuje již po celé východní a střední Evropě. Pěkně se nám tam rozlezl.“

Navíc v onom motelu, co tam po stěnách lezl rus obecný, otčím pojal šílený plán, což mu bylo vlastní, že ze mě vychová parašutistu, takže mě tam nutil skákat z balkonku z prvního patra do trávníku dole. Nebylo to moc vysoko. Mezi koleny jsem musel držet kapesníček, který jsem při seskoku nesměl pustit. Kdyby nás viděla moje matka, asi by ho na místě zabila. Ale ona ho neviděla. Kdyby ho viděl můj vlastní otec, dal by mu přes držku. Ale on tam nebyl. Můj vlastní otec za mlada působil v jakémsi rohovnickém klubu a prý byl velice dobrý. Poměrně rychle se ten box dobře naučil a neustále se zlepšoval. Otčím naštěstí ten svůj parašutistický výcvik ukončil.

A naštěstí se v tom motelu vyskytl jakýsi pán, který zjevně soucítil s osudem země obsazené ruskou armádou. Možná že sám měl nějaké nehezké dvacet tři let staré vzpomínky na příchod Rudé armády do německy hovořících zemí. Bezesporu soucítil s uprchlíky ze socialistického Československa. Nejen, že nás pozval na oběd, ale opravu v servisu také zaplatil. Asi bych měl říct, že „zacáloval“. Dodnes si vzpomínám, jak trval na svém: „Bitte, bitte, nein, nein, ich muss…“

Svět s námi soucítil. A to i ten německy mluvící. Lidé se k nám chovali nádherně.

Takže nakonec jsme skončili v Paříži. Nepobyli jsme tam dlouho, ale na tu dobu mám hezké vzpomínky. Bydleli jsme v hotelu Mazarin v rue Saint André des Arts, což bylo v Latinské čtvrti. Naše ulice ústila do rue Dauphin, kde byla redakce časopisu Svědectví, ve které jsem často vysedával a odkud jsem sledoval dění dole na ulici. Paní Tigridová, manželka vydavatele exilového časopisu, mě vzala ve svém krásném Citroenu na projížďku Paříží. Musím říci, že jako řidička příliš nedbala předpisů. Asi dvakrát se dostala do protisměru v jednosměrné ulici, na což ji vzrušeně upozorňovali chodci, ale ona si z toho jaksi nic nedělala. Také jsem tam začal navštěvovat školu, tehdy zcela chlapeckou, což pro mne bylo naprosté novum. Do školy jsem chodil po Boulevardu Saint Michel. Také jsem tam v Paříži viděl svého prvního Jamese Bonda, film Žijeme jen dvakrát, což byl velký zážitek. Podle fotra tam v jedné scéně americký president chtěl poslat na Sovětský svaz bombardéry s atomovými bombami, což se nám velice líbilo. Navíc kultivovaná paní Tigridová mě vzala se svým synem na Kubrickovu Vesmírnou Odyseu. Což je dodnes jeden z mých nejoblíbenějších filmů.

K mé lítosti jsme se však do Československa vrátili. Ale to už nebyla ta země, ze které jsme vycestovali. Změnila se. A proč jsme se vrátili? Inu, nevlastní otec se vydal s matkou na jakýsi večírek, ze kterého se vrátili oba mírně podnapilí. V hotelu pak matce předváděl, že byl u parašutistů a že umí vyskočit z prvního patra. Zlomil si přitom obě nohy. Poté usoudil, že boj v Československu nekončí a že je nutno se do něj zapojit. Takže se vrátil nejdřív on. Letadlem. Byli jsme ho s matkou vyprovodit na letiště Orly. Nechal se tam vyfotografovat v kolečkovém křesle. Na té fotografii má ke spánku přiloženou dětskou pistolku, jako  že se chce zastřelit. Kam se ta fotografie poděla, nevím. Vím jen, že jí jeho matka měla dlouhá léta vystavenou v kredenci.

S matkou jsme se vrátili o několik týdnů později vlakem. Má vlast mi přišla poněkud ponurá. Na rozdíl od Paříže tady byla nuda. S rodiči jsem zažil ještě první výročí 21. srpna. V Praze. Na Jungmannově náměstí s výhledem na Národní třídu a do ulice 28. října. Takže jsme viděli zásah VB a Lidových milicí. Byl to nehezký zážitek. Milicionáři u nás v domě zmlátili jednoho starého přihrblého krejčího, který na ně z okna krejčovského závodu, který u nás v domě byl, volal na milicionáře: „To jste Češi! To se nestydíte!“

Inu, byly to Češi a nestyděli se. Takže věci se u nás vrátili ke starým pořádkům. Můj otčím odletěl koncem léta do USA, ještě stále s tou výjezdní doložkou do všech států světa, kterou československé úřady ještě nestačily zrušit. Nechtěl se nechat zavřít a jakýsi prokurátor ho varoval, že asi bude zatčen. Matka za ním odjela do Chicaga na podzim a pak pracovníci Správy pasů a víz do všech pasů otiskli přes tu výjezdní doložku do všech států světa červený nápis: NEPLATNÉ.

Toho 21. srpna 1969 už Rusáci zasahovat nemuseli. Zasáhli jsme sami proti sobě. Poměrně úspěšně.

Jan Šefranka

sefrankaVážení přátelé14:4824.8.2013 14:48:58
dr.med.cerny, obcan EU ale ne Ceskapane zubari Buzicky z Popovic21:3323.8.2013 21:33:29
TondaRe. Mrtvi se na chirurgii nevozi.17:2321.8.2013 17:23:37
cerny, obcan EU ale ne ceskatech zranenych v srpnu 68 v Praze13:5321.8.2013 13:53:34
josef hejnaSympatické ohlédnutí.09:1821.8.2013 9:18:18

Počet příspěvků: 7, poslední 24.8.2013 14:48:58 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
8,09

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy