Příběh o právníkovi a dívce s velkým tetováním

neděle 21. červenec 2013 13:19

Před nedávnem jsem hovořil s jedním známým. Také právníkem. Ani nevím jak, ale jak jsme si tak povídali, padlo i několik všeobecných slov o partnerských vztazích. Netrvalo dlouho a dotkli jsme se i toho, co všechno se může a nemůže odehrát mezi mužem a ženou v posteli. A co tam může člověk zjistit o sobě samotném. To samo o sobě může tvořit velmi zajímavý, a někdy i poučný námět k hovoru. Tu konverzaci začal ten můj známý. Pochopil jsem, že má potřebu se mi s něčím svěřit. Že v sobě něco nosí a že to potřebuje někomu zoufale sdělit. A já jsem se mu jevil jako příhodný posluchač.

Začal mi tedy vyprávět o svém poměrně čerstvém zážitku. Před nedávnem se seznámil s jistou Kristýnou z Českých Budějovic. Došlo k tomu v jednom vyhlášeném pražském baru, a vlastně i restauraci, kam se tento můj známý dostavil společně se svými kolegy z advokátní kanceláře, pro kterou pracoval. Měla se tam pořádat oslava narozenin jedné spolupracovnice, shodou okolností novopečené advokátky. Při této příležitosti se můj kolega jakýmsi nedopatřením vmísil do skupiny lidí, kteří nepatřili do okruhu jeho známých nebo kolegů. A právě v této skupině se pohybovala ona Kristýna, jinak, jak jsem byl opakovaně ujištěn a dodnes jsem ujišťován svým zamilovaným kolegou, velice hezká čtyřiadvacetiletá dívka, a jak musím dodat já, osoba o mnoho mladší než můj kolega. Náhoda tomu chtěla, aby se sešli vedle sebe před barovým pultem, a to při objednávání nápojů. Nemusím snad ani dodávat, že alkoholických. Kristýna se podívala na mého kolegu, který právě cosi volal na barmana. V zájmu diskrétnosti budeme tomuto mému kolegovi říkat Pavel. A tedy tento můj kolega Pavel tvrdí, což je bezesporu zajímavé, že to svým způsobem asi ani nemohla být žádná náhoda, ale spíš osud, že se ho ta Kristýna z ničeho nic u toho barového pultu otázala: „Co děláš?“

Pavel, jinak velký suchar, i když si nejsem jistý, nakolik to platí ještě dnes, protože prodělal určitou proměnu – tedy Pavel si nebyl jistý, co po něm ono děvče chce. Nejdřív si řekl, že by jí snad ani neměl odpovídat, ale pak si to rozmyslel a s určitým stupněm strojené žoviálnosti ušité na míru přesně takovýmto pokusům o nevázanou konverzaci odpověděl: „Áááále! Chci si tady koupit drinka…“

„Ale to jsem nemyslela. Já myslím, čím se jako živíš?“

„Proč se… Na co…“ začal se ji Pavel ptát a na chvilku se zarazil, protože nevěděl, jestli jí má vykat nebo tykat, případně jestli se vůbec hodí, aby jí odpovídal na takovýto dotaz.

Tu dívku to nechalo klidnou: „Chceš vědět, proč se ptám? Tak jsem tě pozorovala a říkala jsem si: ‚Co tak tenhle chlapík asi dělá?‘“

Pavel se na ní podíval. Chvilku váhal a pak jí odpověděl, ale nikoliv přímo. Jen řekl: „Tak různě jezdím po republice…“

Což je pravda, protože tento kolega jezdí po různých soudech. Jednou je Brně, pak v Ostravě, potom v Ústí nad Labem, pak v Olomouci, a pak kdo ví, kde všude ještě.

A on ji tato města pěkně vyjmenoval, jedno po druhém, a ani vlastně nevěděl proč. Ale hlavně jí nevysvětlil, proč po těch městech jezdí. To si nechal pro sebe.

Ta neznámá dívka ho poslouchala, přičemž si ho přitom dobře prohlédla, což mému kolegovi neuniklo, a pak na něj vybafla: „Takže ty jako jezdíš takhle po Český republice, a děláš ty svoje byznysy?“

Jeho reakcí na tento dotaz bylo shovívavé pousmání. Zároveň bezděky řekl: „Byznysy? Říkáš?“

„A co kdybychom si my dva dali drinka?“ navrhla ta neznámá dívka.

„Tak proč ne…“ souhlasil Pavel.

A tak se také stalo. A pokud se ještě ze začátku cítil poněkud konsternován tím, že mu ta neznámá osoba tyká a ptá se ho na to, čím se živí, teď už začal pomalu pociťovat, že ta jeho konsternace kamsi mizí, až nakonec úplně zmizela. Došlo ke zvláštnímu zvratu. Mezi Pavlem a Kristýnou přeskočila určitá jiskra. Ona podle všeho nejdříve přeskočila z Pavla na Kristýnu, a až teprve potom z Kristýny na Pavla. Navzájem si potřásli ruce. A Pavel řekl Kristýně, že se jmenuje Pavel, a Kristýna řekla Pavlovi, že se jmenuje Kristýna. Pak jim přinesli první drink. A stalo se, že Kristýna s Pavlem toho večera opustili onen lokál společně, a můžeme říci, že i předčasně, ale až po několika skleničkách kubánského Mojita. Oba tou dobou byli již mírně, jak se anglicky říká, tipsy, ale ne moc. Tak přiměřeně. Nikomu nic neřekli. Nechali tam své přátele a kolegy. Vypravili se k Pavlovi, do jeho poněkud spartánského příbytku, kde skončili v Pavlově posteli. A nejen toho večera, jak jsem se dozvěděl vzápětí.

A tady se mi Pavel svěřil: „To už se mi, kamaráde, dlouho nestalo, ale v té posteli jsem zjistil, že pro mě je tam daleko důležitější konverzace, teda to, že si s holkou mohu v posteli popovídat, než ta činnost, kvůli které jsme tam vlezli.“

Tázavě jsem na něj pohlédl.

A můj kolega musel přiznat: „I když… ta činnost je taky fajn.“

„To si myslím, kamaráde,“ zasmál jsem se.

A kamarád Pavel pokračoval ve svém vyprávění. Začalo to tím, že tam v té posteli s Kristýnou prováděl cosi, co snad ani není třeba nijak blíže líčit a co mi ani můj kolega nijak nelíčil. Když tu se udýchaný Pavel zeptal udýchané Kristýny: „A jak v tom budeme pokračovat teďka?“

Kristýna pochopila tu otázku správně, když si řekla, že asi chce vědět, jakým způsobem budou dál v té posteli provozovat to, co tam provozovali.

A udýchaná Kristýna mu odpověděla a zároveň i ukázala, že tedy buď se ona otočí a on se také otočí, ale jinak než ona. Třeba na bok. Pavel ji pozorně poslouchal a měl dojem, že k tomu přistupuje, jako kdyby hrála šachovou partii. To ho pobavilo a také i překvapilo, neboť měl doposud dojem, že Kristýna je velmi spontánní dívka.

Kristýna se zarazila a prohlásila: „Těch možností je bezpočet. Nechám to na tobě. Tak se rozhodni, jak to teda uděláme!“

„Tak to rozhodnutí je na mně?“ zarazil se Pavel, který byl v poslední době zvyklý rozhodovat o celé řadě různých jiných záležitostí. Převážně v posledním době rozhodoval o tom, jestli podat žalobu, stáhnout žalobu, navrhnout dohodu, nebo vyrovnání, jakož i o jiných podobných záležitostech, o kterých právníci někdy rozhodují a jež také zdůvodňují v sáhodlouhých traktátech pro své klienty, kterým říkají právní stanoviska nebo rozbory, za což si pak nechávají vyplácet nemalé palmáre. Jenomže pokud šlo o jiné věci, o kterých by mohl rozhodovat, ty mu jaksi unikaly. Takže z tohoto důvodu nebyl zvyklý uvažovat o tom, jestli si má se svou přítelkyní v posteli lehnout tak nebo onak. A to prostě z toho důvodu, že žádnou takovou přítelkyni neměl. On žádnou takovou neměl, protože neustále řešil ty závažné právní otázky, zatímco život plynul dál – a jaksi bez něj.

„Ano, na tobě,“ potvrdila mu Kristýna své rozhodnutí a vyrušila ho z těch jeho úvah o tom, o čem všem to vlastně rozhoduje a jestli ten jeho život dává vůbec nějaký smysl. Když se vrátil do reality – to jest: do postele, ve které právě ležel společně s Kristýnou, Kristýna se mu z bezprostřední blízkosti dívala do obličeje.

„Tak co, Pavlíku?“ zeptala se s úsměvem.

Ale on byl bezradný. A bylo na něm vidět, jak si láme hlavu, co teď.

„Hm,“ utrousila pobavená Kristýna. A vztyčila se na posteli pod podkrovním oknem, které otevřela a kterým vystrčila ven svou černovlasou hlavu.

„Jééé!“ vykřikla. „Ty máš super výhled!“

Pavel stále ležel na posteli. Kristýna se na něj podívala dolů a nadšeně na něj zavolala: „No tak pojď sem za mnou! Já ti něco chci ukázat přes ulici!“

„Ale já nevím, kam jsem si položil brýle,“ chabě namítal Pavel. Neustálé odkládání a nasazování brýlí byl jeden z jeho rituálů, kterého si na něm všimla. Neustále si je někam odkládal, neustále zapomínal kam, a pak je neustále hledal a snažil se je nahmatat někde v té jeho nepohodlné obrovské posteli, o které Kristýna prohlásila, že jí připomíná spíš překážkovou dráhu než lože pro dvě osoby, což Pavla poněkud vyvedlo z míry. Kristýnu bavilo sledovat Pavla, jak hledá ty nešťastné brýle, které stejně nenašel. Můj kolega nakonec vstal bez brýlí, aby se podíval ven z podkrovního okna, ze kterého se vlastně nikdy ven pořádně nepodíval.

„To přece vůbec nevadí, že nemáš brýle. Přece vidíš i bez nich.“

„Právě že nevidím!“ protestoval. Pak se přece jen postavil vedle Kristýny, která povzdechla: „To je pravda, Pavlíku. Ty jseš bez nich slepej jak patrona… Ale stejně si je teď v tý posteli nasazuješ, jen aby sis mě pořádně prohlídl, protože se ti líbím. Přiznej se!“

„No líbíš,“ usmál se.

A ona ho políbila a on políbil jí. 

„Vidíš ten dům támhle,“ ukázala mu ven přes ulici na kopci.

„No já ho teda úplně nevidím, ale vím, který myslíš.“

„Tak tam bych se chtěla podívat.“ A jak to dořekla, políbila ho na tvář.

Pavla to poněkud zarazilo. Nechápal, proč by se měli v ten moment obléknout a jít podívat na ten dům přes ulici na kopci, neboť tak to v prvním momentě pochopil. Ale zároveň si i uvědomil, že se v něm něco mění. Že se v něm totiž celý večer neustále něco mění. To poznal podle toho, že si řekl, že by nakonec nebylo špatné, kdyby tam zašli. A přitom ještě před nějakými dvěma hodinami, by to pokládal za naprosto nesmyslný nápad. To děvče v něm odstartovalo jakési pochody. Měl dojem, že ten jeho život by s ní mohl mít nějaký smysl. Že už by ten jeho život nebyl jen takovou dennodenní rutinou kdesi v advokátní kanceláři.

„To myslíš jako teď?“ zmateně se jí zeptal.

„Ale já nemyslím teď hned!“ usmála se Kristýna. „Třeba zítra…“

„No to bychom mohli…“ přisvědčil Pavel. A po chvilce zaváhání dodal: „A šel bych tam docela rád.“

Kristýna si sedla na postel a zapálila si cigaretu. Pavel si lehl vedle ní.

„Tak, Pavlíku, řekni mi pěkně, cos vymyslel. Jak teda budeme pokračovat?“ zeptala se ho. Tím bezesporu myslela ty záležitosti, co dva milenci v posteli obvykle provádějí. Zjevně ještě neměla dost a konec konců ani můj kolega Pavel toho ještě neměl dost. K tomu se mi doznal.

A mého kolegu potěšilo, že ho začala oslovovat: „Pavlíku“. Mimo jeho matku mu tak v poslední době nikdo neříkal. Když mi to líčil, nezapomněl mi připomenout, že ze začátku ho to oslovení znejišťovalo, ale pak si na to zvykl. A teď už se mu to líbilo.

Ale nebylo to ten večer poprvé, co ho oslovila jako Pavlíka. Když jí svlékal, neuniklo mu obrovské tetování na jejím pravém boku, asi čtyřicet centimetrů na výšku a dvacet široké, i když si později tak zcela nebyl jistý těmi rozměry, když mi to líčil, ale každopádně to tetování bylo velké. O tom nebylo pochyb. Šlo o jakési tmavomodré nepravidelné pruhy, inspirované tetováním maorských či snad japonských válečníků. Byla to taková abstraktní grafika.

„Ukaž to!“ neudržel se a začal si prohlížet černé abstraktní obrazce na jejím boku. „To se mi fakt líbí! To je fakt super! To je skvělý!“ volal jako malý kluk. Vůbec sám sebe nepoznával.

„Tak, Pavlíku, to jsem ráda, že se ti líbí! Navrhla to jedna moje kamarádka, výtvarnice. Nejdřív mi to přinesla domů jako grafiku a já jsem jí řekla, že bych to chtěla mít vytetovaný tady na boku.“

A teď, když vedle sebe leželi na posteli pod oknem, uvědomil si, že je mu to příjemné, že si s ní může takhle povídat a že u toho nemá žádné zábrany. Také ho těšilo poslouchat její vyprávění, i když asi tak ještě toho dne ráno by takové řeči prohlásil za naprosto banální a nezajímavé zbytečnosti. A jemu se líbilo, že po něm chce, aby vymyslel, jak se mají milovat. Takže přišel s určitým nápadem, co by tam mohli provádět, a ten sdělil Kristýně a jí se rozzářily oči a zvolala: „Tak, Pavlíku, to jsme spolu ještě nedělali…“

„Ne, nedělali,“ přitakal.

A objala ho se slovy: „Ale to neznamená, že to nemůžeme zkusit.“

Ne, to tedy neznamená, že to nemůžeme zkusit, opakoval po ní v duchu, když se natahoval naznak na posteli…

A tady se vyprávění mého kolegy Pavla zastavilo. S panem kolegou jsme stáli mlčky a po chvilce jsem konstatoval: „Takže se mi to jeví, Pavle, že ses nám asi zamiloval.“

Pavel přitakal, ale bylo na něm zjevné, že chce pokračovat ve svém vyprávění, protože ho k tomu pudila jakási vnitřní síla.

„Máš pravdu,“ odpověděl mi. „Víš, co mi řekla, když odcházela?“

On by mi patrně byl sdělil nějaké další podrobnosti, ale já jsem ho přeci jen zarazil, protože jsem si vzpomněl na svou partnerku, která by se k něčemu takovému postavila hodně skepticky. Myslím tím, že by se postavila hodně nedůvěřivě k tomu Pavlovu doznání, že se zamiloval. Ona říká o nás mužích, že to naše myšlení je příliš zjednodušené. Že je nás snadné ošálit. Vůbec by se asi podivovala nad tou holkou, co takhle sbalí kluka někde v baru a pak mu hned vleze do postele. Asi by se i ptala, jestli se ten Pavel nestal obětí sebeklamu, aby toho pak hořce nelitoval.

„No, tak kamaráde, a co když si jenom myslíš, že jsi zamilovanej.“ Začal jsem argumentovat způsobem, jakým by začala argumentovat má partnerka. „Třeba je to jen takové poblouznění, které tě za pár dní přejde. Přece tím…“

„Chceš říct,“ netrpělivě mě přerušil, „že tím, že jsem s ní strávil několik noci, že to může být jen takové poblouznění?“

„Přesně tak, kamaráde…“

„No tak co…“ přerušil mě znovu, „Ale já si myslím, že… Ale víš, co? Tyhle debaty nikam nevedou! Prostě já tu holku mám rád!“ odsekl mi.

Následovalo ticho. Pavel pak po chvilce pokračoval dál: „Já jsem ti chtěl říct o té holce…“

Nic jsem neříkal a čekal, co řekne.

„Příští den…“ pokračoval, „když odcházela ze dveří, tak se, pak ještě potom, co jsme se rozloučili, otočila na schodišti a zavolala na mě: ‚Víš, co se mi na tobě líbí? Že jseš úplně normální a že se s tebou dá normálně mluvit! A že je s tebou sranda!‘ A pak se obrátila a rozběhla se po schodech dolů…“

Pak se zarazil. Po chvilce naléhavě pokračoval: „Poslouchej, kamaráde. Ono to máš jedno, jestli si to namlouvám nebo ne. Ale já si nic nenamlouvám. Ty prostě nechceš věřit tomu, že je docela možný, že s tou Kristýnou jsme se přece jen našli. A já jsem o tom skálopevně přesvědčen, že to tak prostě je. To člověk přece vycítí! Jen ti chci říct, že mě těch několik dnů, co jsem s ní strávil, přimělo k tomu, abych o sobě trochu začal přemýšlet. A došel jsem k závěru, že život, kterej vedu, je dost na hovno. Chodím do advokátní kanceláře, makám tam od vidím do nevidím. Někdy jezdím po těch soudech. Furt makám v jednom kuse. Někdy i v sobotu nebo neděli. Někdy se s kolegy jdu vožrat. Nevím vlastně, proč takhle makám a proč takhle žiju. Říkám si, že o tomhle život není. Život je o tom, aby člověk žil! Asi budu muset udělat nějakou zásadní změnu v tom mým umolousaným životě! Jít makat někam jinam, kde se tolik nemaká! Osamostatnit se! Nebo něco? Co já vím!? A když to s tou Kristýnou nebude fungovat, a to se taky může stát, tak si vždycky mohu najít nějakou jinou ženskou. Někoho s kým bych pak třeba žil. Ale prostě s tím mým životem se bude muset něco udělat. Jinak se asi zblázním! Rozumíš?“

Přitakal jsem, že rozumím. Přestože zněl místy frustrovaně, měl jsem dojem, že je šťastný, protože vyřešil jakýsi svůj životní problém a protože si uvědomil, co má dělat. A tak jsem mu v duchu přál, ať se mu ten vztah s tou dívkou z Českých Budějovic hezky vyvine a ať je to tak, jak si to maluje, že to je, a ať se to nepokazí, protože je to hezké, když se dva lidi najdou a zjistí, že patří k sobě a mají se rádi a chovají se k sobě hezky. A nejen v té posteli. Koneckonců debatou o tom, co se může v posteli stát, jsme tohle vyprávění jaksi iniciovali. A Pavel mi názorně připomněl tu starou pravdu, a to, že v posteli mezi mužem a ženou mohou probíhat všelijaké konverzace na ta nejrůznější a nejroztodivnější témata a že se to může stát právě při milování. A že je to právě tam, kde si člověk může sám o sobě leccos uvědomit a dozvědět.

Jan Šefranka

SvatavaTaky mi výjimečně nevadilo,08:1423.7.2013 8:14:35
hendrixxprognóza:19:5122.7.2013 19:51:25
MatějHolka z cukrárny00:1622.7.2013 0:16:37
ZipPěkné povídání.. od právníka :-)23:3021.7.2013 23:30:36
Naďa DéAno, Jaromíre,19:4721.7.2013 19:47:58
JaromírJe to zvláštní16:0021.7.2013 16:00:29

Počet příspěvků: 6, poslední 23.7.2013 8:14:35 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
8,09

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy