My všichni budeme přece muset jednou jet do té Barcelony...

sobota 13. červenec 2013 08:00

Zdá se mi, že jsem patrně zaspal nejnovější vývoj moderní češtiny. Čas od času se ptám jedné dámy, zda by se mnou náhodou nešla do kavárny. Je to takový můj sport. Když jsem se jí zeptal poprvé, řekla, že by se mnou šla. A tak jsme začali spolu navštěvovat různé kavárny, restaurace a bary. Pak se ale něco změnilo, a když jsem se jí zeptal, jestli by se mnou nešla zase, odpověděla mi, že se jí to nehodí, protože musí jet do Barcelony.

„Hm,“ pokrčil jsem tehdy rameny.

Ale ono se to pak opakovalo vícekrát. Zdálo se mi, že tato dáma přišla na originální vytáčku, když se jí něco nechce, že odpoví, že nemůže, protože musí jet do Barcelony. Někdy minulý týden mi to nedalo a začal jsem si přepočítávat, jak často do té Barcelony jezdí, a došel jsem k závěru, že tam musí jezdit minimálně jednou týdně.

„Hm,“ řekl jsem si a povzdech si: „To bude asi tím, že se jí ptám minimálně jednou týdně.“

A pustil jsem to z hlavy.

A šel jsem navštívit svou devadesátiletou tetičku. Moje tetička se živě zajímá o zdravou životosprávu a čas od času mne informuje o nejnovějších poznatcích lékařské vědy v této oblasti. Během mé poslední návštěvy mě sdělila, že zrzci mají jíst hodně masa, především hovězího. Rozhodl jsem se, že tuto informaci je si nutno uchovat v paměti, i když mi nebylo zcela jasné, na co mi může být dobrá, protože ryšavec nejsem. Pak jsem si vzpomněl, že mám synovce z druhého kolena, který je pěkně, ale moc pěkně zrzavý a posledních deset let na jakési německé univerzitě studuje fyziku. Jeho diplom je stále kdesi v nedohlednu. Ale jeho to nechává naprosto klidným.

Vzpomínaje na ryšavého synovce z druhého kolena, zazvonil jsem u dveří bytu mé drahé tetičky. Hned mi přispěchala otevřít. Byla hodně rozčílená. Zavedla mě do obýváku, kde mi nabídla pohoštění v podobě dortu zvaného pařížák. Také se mě zeptala, jestli si nedám kávu. Takto se mne ptá již posledních třicet let a já jí posledních třicet let opakuji, že kávu nepiji, na což mi vždycky odvětí, že je nejvyšší čas, abych se jí naučil pít, protože každý kultivovaný člověk přece pije kávu. „Patří to k bontonu!“ neopomine mi zdůraznit. Nakonec mi rezignovaně uvaří čaj. Tak to mezi námi chodí od té doby, co jsem ji začal před třiceti lety pravidelně navštěvovat.

Takže poté, co jsem se posadil u stolu a přede mne byl předložen dort pařížák a šálek zeleného čaje, tetička si postěžovala. Měl k ní přijít opravář kvůli předokenní roletě, která ji před několika týdny přestala fungovat. Už měl přijít, ale místo toho jí vzkázal, že k ní nemůže přijít, protože musí jet do Barcelony. Po tomto vzkazu se několik týdnů neukázal a nic nevzkázal. „Je zjevně v té Barceloně,“ zlostně zasyčela tetička. Musel jsem se pousmát, protože jsem si hned vzpomněl na onu ryšavou dámu, s níž jsem ve styku a jež tento slovní obrat v mé přítomnosti často používá, případně mi ho esemeskuje nebo píše mailem. A pomalu jsem začal chápat, že se musí jednat o jakousi novou idiomatickou frázi, která obohatila obecnou češtinu a jejíž existence a význam mi poslední dobou poněkud unikaly.

Opsal jsem si telefonické spojení na toho opraváře a slíbil tetičce, že se ho pokusím zkontaktovat. Řekl jsem ji, že když to nepůjde, že ji seženu nějakého jiného. Ještě jsem s ní chvilku poseděl, probral s ní nejnovější zprávy z Blesku. Měli jsme drobnou různici stran nejnovějšího amanta zpěvačky Ivety Bartošové.

„Nevíš, kdo to může být, Honzíku?“ zeptala se mne s velkou naléhavosti v hlase.

Tady jsem přeci jen nemohl sloužit. Jen jsem bezradně pokrčil rameny.

„Ty taky nic nevíš! Nic nečteš!“ spráskla nade mnou ruce. Na závěr se se mnou rozloučila slovy: „Někde psali, že Karel Gott záhadně zchudl. Nevíš, ve kterých novinách to bylo?“

To jsem také nevěděl. A tetičku jsem opustil. A pak večer jsem té dámě napsal mail, ve kterém jsem se jí zeptal, co to vlastně znamená, když mi řekne, že musí jet do Barcelony. Vysvětlil jsem ji, že toto rčení používá i řemeslník, který má opravit tetičce rolety. Že místo aby si s ní sjednal termín, že jí řekl: „Milostivá paní, mě se to nehodí, protože jedu do Barcelony.“ A také jsem ji neopomenul poradit, ať jí hodně toho hovězího masa, že mi tetička řekla, že by to měl být základ životosprávy všech ryšavců.

E-mailová odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Milý příteli, my všichni přece budeme muset dříve nebo později jet do té Barcelony! Nejdete s dobou! Ale já teď náhodou do té Barcelony nejedu, takže kdybyste chtěl, tak bychom na to kafe mohli skočit. Kdy se Vám to bude hodit?“

A já si nad tím mailem povzdechl. Už to totiž bude bezmála patnáct let, co této osobě marně vysvětluji, že kávu nepiji.

Jan Šefranka

FanyDotaz20:0014.7.2013 20:00:27
sefrankano jo no04:2014.7.2013 4:20:57
LenkaVážně20:4813.7.2013 20:48:57
sefrankano jo no15:2813.7.2013 15:28:11
LenkaZeptat se někoho14:1913.7.2013 14:19:23
hendrixxNěkdy spolu...14:0813.7.2013 14:08:23
marekHernajs, a co to08:3413.7.2013 8:34:46

Počet příspěvků: 7, poslední 14.7.2013 20:00:27 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
8,09

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy