Historka s pistolkou

sobota 25. květen 2013 20:42

Asi bych neměl generalizovat, ale hodně zážitků, které se mi natrvalo vryly do paměti, jsou zážitky z dětství. Jako malý chlapec jsem chodil do školy v Ostrovní ulici, kde se mimo jiné vyučovala francouzština. Předtím jsem strávil zhruba devět měsíců v Paříži, kam se naše rodina uchýlila krátce po sovětské okupaci Československa v létě roku 1968. Moje maminka a její manžel uvažovali o tom, že bychom v zemi galského kohouta zůstali natrvalo. Ve francouzské metropoli jsem zatím začal chodit do školy. K mé lítosti jsme se na jaře následujícího roku vrátili zpět do vlasti. Maminka s otčímem nakonec vycestovala do USA, zatímco já jsem zůstal v Praze u tetičky.  

Ve škole v Ostrovní ulici, kterou jsem začal navštěvovat po návratu z Francie, jsem se skamarádil s jistým Martinem, se kterým se sporadicky vídávám i teď po letech. Stal se z něj kameraman a jezdí po celém světě. Čas od času se o něm hovoří v televizi. Dozvídám se tak, jaké kde získal ocenění za svou práci. Ale tenkrát jako dvanáctiletého chlapce ho ještě filmové kamery nezajímaly. Tehdy se v něm probudil zájem o střelné zbraně. Tomuto zájmu zůstal věrný až do dnešních dnů a před nedávnem si mi dokonce dovolil tvrdit, že má ve své poměrně rozsáhlé sbírce střelných zbraní i dva funkční samopaly Uzi. Ale možná že si to všechno vymýšlí. Ale tenkrát mi jako dvanáctiletý školák nadšeně vyprávěl o tom, že mu babička opatřila funkční pušku Mauser P98, která patřila do standardní výzbroje německé armády za obou světových válek. Moc jsem mu to nevěřil a svými řečmi mě otravoval. Tak jsem mu jednoho dne řekl, že doma nám v regálu naší knihovny leží německá pistole Walther ráže 7,65 mm a že si tu pistolku ve volných chvílích rozebírám a skládám a že mě to celkem už nudí.

„Nekecej! Ty máš opravdového Walthera?“ divil se.

„To víš, že jo,“ opáčil jsem opět znuděně. A doplnil své prohlášení o několik technických detailů vztahujících se k oné palné zbrani, ze kterých Martin pochopil, že tu pistoli asi skutečně doma mám.

A tak se stalo, že se k nám pozval na návštěvu. A než budu pokračovat dál, vysvětlím vám, jak se ona německá pistole dostala až k nám domů. Patřila mému strýčkovi Radobojovi, jenž s ní spolu se svým bratrem Odolenem v květnu roku 1945 bránil Staroměstskou radnici. Pistoli si nechal jako památku na Pražské povstání. Někdy na začátku padesátých let sběhl z architektury, to už se ale honosil titulem ing. arch., a nechal se naverbovat do Československé lidové armády, kde to dotáhl až na podplukovníka. Pak ho po roce 1968 z armády vykopli, neboť „bratskou pomoc armád Varšavské smlouvy“ označil bezostyšně před kádrovou komisí KSČ za okupaci. Strýček si tu pistolku a ještě jednu další nechal. Údajně ty pistole zneškodnil. Hlavně jim zalil olovem a kdosi mu vydal jakýsi certifikát, že obě pistole jsou nefunkční. To ale tak zcela pravda nebyla.

No a u nás doma ji pak nechal ležet jako památku v regálu naší knihovny. A tam jsem ji Martinovi ukázal. Když spatřil tu pistolku, nemohl věřit svým očím. Odborně ji rozebral a složil. Prohlásil, že vlastně není zneškodněná. Na to by podle něj musely být provrtané komory. A ty provrtané nebyly. Po asi hodinové prohlídce strýčkovy památky na Pražské povstání Martin odešel. Pozdě večer jsem zjistil, že si tu pistolku odnesl s sebou. To byl průser jako Brno! Po naléhavých telefonátech mi ji tedy nakonec vrátil. Ale jak mi ji vrátil! Nejdřív ji vůbec vracet nechtěl. Nabízel mi, že ji se mnou vymění za důstojnickou šavli z první republiky. Na to jsem nepřistoupil. Pak mu nezbylo, než aby mi ji donesl. A on mi ji přinesl do školy. Ale to nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré!

Tou dobou už byla situace vážná. Strýček zjistil, že ta pistolka není tam, co vždycky bývala. Je pravda, že se z ní poslední dobou už tolik nestřílelo. Nejvíc v květnu 1945 po vojácích Wehrmachtu a SS z oken Staroměstské radnice a pak po válce po různých vojenských střelnicích, kam nás strýček bral. Nakonec i mě bylo povoleno jako velmi malému chlapci, abych si z ní také párkrát vystřelil. A když strýček zjistil, co se stalo, pojal ho děs, protože to byl průser jako Brno. To, prosím, byla jeho vlastní slova. Takže to byla věc navýsost ožehavá. Strýček nebyl hlupák a hned se obrátil na mě, abych mu laskavě vysvětlil zmizení pistole. Chtěl vědět, co jsem s ní provedl. Při té příležitosti se nechal slyšet, že mě měl za daleko chytřejšího. Slíbil mi, že když mu tu pistoli vrátím, že to nenahlásí tetičce, z čehož jsem měl příšernou hrůzu.

Musím říct, že i můj strýček měl hrůzu z tetičky, snad ještě větší než já. Ale ještě větší hrůzu než ze své ženy měl strýček z StB, kterou takovéto záležitosti velice zajímaly. Takže jsem nakonec musel apelovat na Martinovu babičku, aby nám Martin tu pistolku laskavě vrátil. Ta svého vnuka laskavým slovem přiměla k tomu, aby mi ji nakonec přeci jen přinesl. Ale, jak jsem již řekl, přinesl mi ji do školy, což se mi nelíbilo, ale jaksi jsem nemohl nic dělat. No a co čert nechtěl! Tu pistoli u mne náhodou našel náš češtinář Pešek. Jak k tomu došlo?

Inu, můj tělnatý spolužák Šimon, vedle kterého jsem seděl, se rozhodl, že svůj zájem ten den nebude věnovat českému jazyku, nýbrž přímému rozhlasovému přenosu z mistrovství světa v ledním hokeji. Za tím účelem si do školy přinesl tranzistorové rádio. Říkal jsem si, že to vůbec není šťastný nápad. Navíc to jeho tranzistorové chrastítko bylo slyšet po celé učebně, obzvláště při hlasitých výkřicích: „Góóóól!“ a skandování fanoušků. A to tak silně, že to rušilo i mě se spolužákem Uhlíkem, s nímž jsem si tajně četl pod lavicí povídky Edgara Allana Poea. Ty nám přišly daleko zajímavější než Babička nebo Reportáž psaná na oprátce. I když vyklad našeho češtináře byl velice originální a měl neobyčejnou autentickou hodnotu. On totiž měl možnost poznat osobně všechny ty gestapáky, co v té Fučíkově knize vystupují. Jako odbojář skončil totiž také v Petschkově paláci a v Pankrácké věznici. Na rozdíl od Julia Fučíka, ale válku přežil. A o svých zážitcích dokázal poutavě vyprávět.

Ale tady bych se měl vrátit na začátek sedmdesátých let, kdy jsem seděl v učebně a pan učitel nám vykládal o perle české literatury o Babičce od Boženy Němcové. Spolužák Šimon, jak jsem řekl, si krátil čas posloucháním přímého přenosu sportovního utkání. Nutno dodat, že tato skutečnost neunikla našemu drahému češtináři Peškovi. Silně ho to iritovalo. Přerušil výuku a důrazným hlasem apeloval na vlastníka tranzistorové rádia, ať ho okamžitě dobrovolně vydá.

„Jinak bude zle,“ oznámil třídě a doplnil to replikou z Reportáže psané na oprátce, která se také vyskytuje i ve Švejkovi: „Vy mě ještě neznáte, ale počkejte, až mě poznáte!“

Ale ani tato pohrůžka nepomohla. Spolužák Šimon se k dobrovolnému přiznání porušování školního řádu zbaběle neměl a češtinář Pešek přistoupil k osobní prohlídce každého v naší lavici. Tedy následoval obyčejný filcunk.

Hned jsem věděl, že půjde po mně. Vždycky mě považoval za strůjce všech lumpáren a nepřístojností, které se v naší třídě odehrály. Důkladná prohlídka kapes, aktovek a lavic se ke mně neodvratně blížila. Zoufale jsem přemýšlel o nějakém způsobu, jak se z toho vymotat. Na nic jsem ale nepřišel. Pistoli nebylo kam schovat.

Když mi ji v kapse nahmatal, vzmohl jsem se na chabý slovní odpor: „Ale, pane učiteli, to skutečně není rádio!“

Pan učitel mi nevěřil. Umlčel mě rázně slovy: „Nelži, Šefranko! Co by to tak mohlo být? Vyndej okamžitě obsah kapes!“

A tím došlo k odhalení tak závažného porušení školního řádu, že s ním socialistické školství vůbec ani nepočítalo. Inu, potvrdilo se to, co o mě říkala už v první třídě obecné soudružka učitelka Wüschová, a to že rostu pro šibenici. Když pan učitel Pešek uviděl, co mám v kapse, naprázdno polkl a možná že i v duchu zalitoval, že mi nevěřil. On to byl v jádru slušný člověk. Díky své odbojářské minulosti mu bylo okamžitě jasné, že se jedná o poloautomatickou pistoli Walther ráže 7,65 mm, kterou za války používala německá policie a kterou často viděl u svých věznitelů v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Naštěstí z dob jeho působení ve Svazu protifašistických bojovníků, jehož mnozí členové v době Pražského jara vstoupili též do Klubu bývalých politických vězňů K 231, mu bylo jasné, že takovéto věci je třeba řešit pokud možno obezřetně, delikátně a diskrétně, a hlavně bez účasti státních orgánů. Takže poté, co tu pistoli před celou třídou odborně rozebral a složil a prozkoumal, jestli není náhodou nabitá, mi ji vrátil se slovy: „Šefranko, tak tohle do školy už víckrát nenos! Nic jsem neviděl.“

A pak se obrátil na celou třídu se slovy: „A tady třída také nic neviděla.“

Na což mí spolužáci společně cosi zabručeli na znamení toho, že o této věci budou mlčet jako hrob.

A náš drahý češtinář se tak mohl vrátit k normální výuce se slovy: „Tak jestli mi někdo z vás poví, kdo řekl o Babičce od Boženy Němcové, že je to ‚pravá perla české literatury‘?“

Velice ho potěšilo, když se přihlásila blonďatá premiantka Nora, jinak budoucí psychiatr, a dychtivě vyhrkla: "Karel Havlíček Borovský, soudruhu učiteli!"

A spolužák Šimon měl ten den velké štěstí, protože na to jeho rádio se úplně zapomnělo... 

Jan Šefranka

sefrankane ne ne16:3926.5.2013 16:39:13

Počet příspěvků: 2, poslední 26.5.2013 16:39:13 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
8,09

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy