Andrea

středa 22. květen 2013 20:59

Američané jsou na rozdíl od nás Středoevropanů poměrně neformální. Náš hrdina a vypravěč o tom ví své. A mohl by o tom vyprávět. Doma má celkem tři americké pasy. Válí se mu tam kdesi v šuplíku. Všechny jsou jeho. Dva jsou neplatné, jeden je stále platný. Do jednoho toho pasu je propiskou napsáno: „Andrea Baby Blablablablablah“ a k tomu je ještě připsáno jedno londýnské telefonní číslo.

To mu tam skutečně napsala jistá Andrea, dnes povoláním knihovnice. Tehdy byla studentkou. Cestovali spolu po Německu, Švýcarsku a Polsku. A také i po té naší republice. Naškrábala mu to tam z toho prozaického důvodu, že jak ona, tak náš hrdina a vypravěč neměli po ruce žádný papír, na který by si náš hrdina a vypravěč mohl poznamenat její telefonní číslo a adresu. Andrea mu tehdy spontánně vytrhla z ruky jeho pas a napsala do něj to, co do něj měla potřebu napsat. A shodou okolností mu do něj měla potřebu napsat svoje telefonní číslo. Stalo se tak na letišti, když ji náš vypravěč a hrdina doprovázel k letadlu, kterým odletěla z jeho života, i když si to tenkrát ani jeden z nich ještě neuvědomoval. Poté, co mu do jeho pasu napsala to číslo, vášnivě a dlouze ho políbila. Tím ho poněkud konsternovala, protože pokládal svůj pas za úřední, téměř až posvátnou, listinu, do které by se nemělo nic psát. Bavilo ji na něm, že dokáže být někdy takový suchar. Ale velice dobře si všimla, že to líbání mu vůbec nevadilo. Naopak přitáhl si jí k sobě. A držel se jí jako klíště. Nechtěl jí pustit. Tušila, že ho dlouho neuvidí. A pak to obětí skončilo. Ona se otočila a rychle se vypravila k pasové kontrole. A nakonec zmizela v tranzitním prostoru, zatímco on se vzmohl jen na to, že jí pasivně sledoval, jak mu mizí ze života. Ani za ní nic nevolal. Bezesporu neměla ráda loučení. A on koneckonců také. Pak se pomalu otočil a odešel. „C'est la vie!“ povzdechl si.

Náš hrdina a vypravěč na tuto epizodu téměř zapomněl, ale o několik let později se stalo, že když v roce 1998 přiletěl do New Yorku, úředník americké pasové kontroly, listuje v jeho pasu, na něj lišácky zamrkal se slovy: „A jaká byla ta Andrea?“ A nás vypravěč a hrdina na to téměř okamžitě vyhrkl: „Skvělá!!!!!“

Úředník pasové kontroly, mimochodem obrovitý černoch, se srdečně a hlasitě rozesmál, téměř až se za břicho popadal. Hlas měl mocný jako trumpeta. Našemu hrdinovi a vypravěči vrátil orazítkovaný pas se slovy: „Tak jí ode mne srdečně pozdravujte!“

A náš hrdina a vypravěč tak mohl přestoupit na vnitrostátní linku z New Yorku do Los Angeles, kam o několik hodin později odletěl a kde se o několik dnů později shodou okolností na jednom večírku setkal s onou výše uvedenou Andreou. Oba to velice překvapilo, protože si už dávno mysleli, že se nikdy neuvidí. Navíc náš hrdina a vypravěč se o Andree domníval, že je v Londýně. Zatímco Andrea si naopak o našem hrdinovi a vypravěči říkala, že pravděpodobně žije někde ve střední Evropě, zalezlý v jakémsi strašlivém panelákovém bytě, ve kterém s ním po nějaký čas pobývala. Inu, tak si ho prostě zafixovala ve své paměti.  

Říká se, že člověk dvakrát nevstoupí do téže řeky. Nás hrdina a vypravěč si sám není jistý, jak to vlastně je, ale je ochoten alespoň připustit, že na tom je něco pravdy. Nelze se vracet na stará místa, protože stará místa, která jsme znali, buď už dávno neexistují, nebo se změnila a platí tam jiná pravidla. O této pravdě se náš vypravěč a hrdina dosti často přesvědčuje na vlastní kůži. Někdy je takovým Donem Quijotem bojujícím s časem.

Ale v tomto příběhu se zachoval poněkud jinak. Času se nevzpíral. Ani náš vypravěč a hrdina a ani Andrea se nijak nepokusili navrátit své příběhy do toho jejich jednoho společného, a navíc krátkého a svým způsobem banálního, příběhu, který skončil na onom letišti, kde Andrea našeho hrdinu a vypravěče vášnivě políbila. Ani je nijak nenapadlo, že by se něco mělo vracet. Jak se říká, život jde dál. A někdy si nebere servítky. Ale na onom večírku v Los Angeles se náš hrdina a vypravěč a Andrea na sebe navzájem hezky usmáli, neboť je toto setkání potěšilo. Navzájem si pověděli o svých životech a o svých nových partnerech. Náš hrdina a vypravěč ji mimoděk vzal za ruku. Tiše naslouchal jejímu vyprávění a prohlížel si velký prsten na prsteníčku její pravé ruky. Pozdě večer se rozloučili. Nijak vášnivě. Asi už skutečně oba věřili, že se už asi nikdy neuvidí. I když život někdy bývá plný zvratů a překvapení.

K tomu mohu ještě dodat tolik, že našemu drahému hrdinovi a vypravěči se ten prsten s tím kamenem vryl navždy do paměti.

Ale ten pas našemu vypravěči a hrdinovi zůstal a v něm i to londýnské telefonní číslo. Ale ten pas je už dávno neplatný a to telefonní číslo, pokud vůbec ještě existuje, patří určitě někomu zcela jinému.

Ale přeci jenom mu něco z toho příběhu zůstalo: poznání, že Američané jsou celkem neformální a některým úředníkům pasové kontroly je docela šumák, co si do toho pasu kdo píše. Ale třeba je to dneska všechno jinak. A třeba zaleží na úředníkovi. I v USA lze narazit na velice komisní úředníky.

P.S. Jak se náš hrdina a vypravěč dozvěděl, oblíbeným ptákem Andrei je sova.

Jan Šefranka

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jan Šefranka

Jan Šefranka

Komentáře k současnému dění. Tím myslím nejen dění v politice, ale také události v kultuře. No tak to byl původní plán, ale teď jsou to spíš různé mé zážitky... Tak nevím, nevím... A jak se říká: sliby chyby...

Jsem právník. Byl jsme ve světě. Teď jsem doma.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy